Společenské problémy našich koček

Náš kočičí ekosystém sestává ze dvou koček interních a množství koček externích. Nedá se říct, že by s tím naše kočky úplně souhlasily.  

Dvě kočky v jedné domácnosti jsou prý tak akorát, tuhle chovatelskou radu jsem aspoň četla několikrát. A opravdu se nám to osvědčilo: kdykoli jsme měli tři kočky, panovalo mezi nimi napětí, kdežto dvě se snesly docela dobře.

Naše dvě současné kočky, už sedmileté, pocházejí z jednoho vrhu, takže jsou na sebe odmalička zvyklé a tolerují se – což je na kočičí měřítka už poměrně vysoký stupeň přátelství. Občas se zdrženlivě očichají, a pak si každá jde svou cestou za svým vlastním programem. Kocour Hustouš (původním jménem Černobog) už je takový pohodlnější pán středních let, nemá úplně v pořádku ledviny a nejčastěji polehává na zahrádce v nějakém pěkném zákoutí, za špatného počasí se ubere polehávat do obýváku na gauč nebo na okenní parapet, aby měl přehled o okolí. Naproti tomu jeho drobná sestřička Mokoška chodí na velmi dlouhé výpravy, mizí na celé dny a vrací se, aby se důkladně najedla a pomazlila (a pak nás masíruje tlapkami a poslintává nás s velkou vervou, jako by se chtěla zásobit naší láskou na další dlouhou výpravu). Protože Hustouš polevil v bdělosti a ostražitosti v hlídání svého teritoria, pociťujeme v poslední době stále silnější tlak kočičích imigrantů ze sousedství.

Náš nejoblíbenější imigrant, kterého jsme téměř adoptovali, je Otesan. Původně se jmenuje jinak, ale vzhledem k jeho hltavosti jsme mu nemohli dát jiné přízvisko. Je to mladý úhledný mourek, velice „ukecaný“ - mňouká na nás drsným hlasem – a krotký, takže se dá hladit i od mého dvouletého vnoučka Felixe, před kterým Hustouš s Mokoškou vždycky prchají. Jeho pán je prý psycholog, který radí v partnerských vztazích, ale v kočkách se moc nevyzná. Zřejmě očekává, že si Otesan naloví potravu, a tak ho nekrmí buď vůbec, nebo jen špatně. Otesan nám taky přijde nevymazlený a prahnoucí po lidském teple. Hustouš se ovšem snaží ze svého teritoria Otesana vyhazovat, takže ten jenom v nestřežených chvílích paběrkuje kousíčky naší přízně.

Postupně se nám podařilo Otesana vykrmit natolik, že začal být vybíravý v jídle a začíná dělat drahoty podobně jako naše vlastní kočky. Můj přítel, který si vzal na starosti kočičí catering (cat-ering :-)), už rozlišuje celou řadu kategorií granulí, sáčků a konzerviček: Hustoušovu ledvinovou dietu, přebytky, které nejedí naše kočky, přebytky, které nejí ani Otesan, pak pokrmy, které sice teď nejedí, ale po nějaké době je třeba začnou jíst, a to všechno se u každé individuální kočky liší. Tím pádem je u nás neustále k dispozici několik misek s různou potravou a klidně můžeme vykrmovat ještě další kočičí zájemce.

Pak je tu jeden imigrant, který v nás vyvolává největší soucit, ale přiznávám, že i odpor. Přezdíváme mu Kostlivec a taky má své pravé jméno, které zní jinak, a laskavou paničku, ale my mu říkáme takhle, protože vypadá, jak se vyjádřila jedna naše návštěva, jako z nějakého hororu. Je hodně nemocný, úplně vychrtlý, má nějaký nádor zřejmě na čelisti, trpí hnisavým výtokem z tlamky, ale panička se stále nemůže odhodlat k jeho euthanasii. Kostlivec má krásné inteligentní oči, a když váhavě stojí na otevřeném okně obýváku a já mu řeknu „kšá, sem nesmíš“, změří si mě smutným pohledem, pochopí a odejde. Trochu se přiživuje z misek, které máme venku před domem.

Pak jsou tu externisté, které zahlédneme jen občas, udržují si “distanc“ a taky si občas zobnou z venkovních misek: zrzek, který má stejnou paničku jako Kostlivec, ale je dokonale zdravý a hezký, Kuba, stříbřitý krasavec s modrýma očima, který má asi siamské geny, Růženka (tak jí říkám, protože je sice béžová, ale tak narůžověle), huňatá peršanka a několik dalších.

Chodíval sem jeden kocour, který nám byl vyloženě nesympatický a říkali jsme mu Hitler: obrovský černobílý nekastrovaný macek se zlýma žlutýma očima a agresivní povahou, který na nás otevřeně útočil a naše kočky se ho bály. Ten už ale zmizel před několika lety. Tohle je na kočkách právě krásné a tajemné – nikdy nevíte přesně, co podnikají, kdy se objeví, jaké mají plány a co si myslí. Jako by symbolizovaly přírodu a naši lidskou neschopnost ji ovládat, i když si někdy nafoukaně namlouváme, že jsme jejími pány. - Řekla bych, že my milovníci koček moc dobře víme, jak jsou ty lidské představy o ovládání přírody naivní a dětinské!