Rozhovor se světoznámým fotografem Janem Saudkem

Jan Saudek (* 13. května 1935) je světoznámý český fotograf, věnující se zejména ateliérové fotografii, ve které proslul svým nezaměnitelným rukopisem. Nejčastějším námětem jeho snímků jsou především akty žen a motivy vztahu ženy

X+Světoznámý fotograf Jan Saudek

Jaké byly vaše představy o vašem budoucím povolání, když jste byl malý?
Chtěl jsem se stát Supermanem, Captainem Marvelem, nebo Batmanem. Přesně tak, jako dnešní děti, jsem se před sedmdesáti lety toužil stát jedním z těchto komiksových hrdinů. No, nikdy se mi to nepodařilo...

To, že jste strávil část svého dětství v koncentračním táboře, zcela jistě muselo ovlivnit vaši budoucí tvorbu..
Ne, na to odpovím velice výstižně: Děti necítí strach. Proto jsou po světě, hlavně v Africe, dětští žoldáci. Desetiletý kluk, který má rozstřílet partu dětí, nebo ženských, to udělá bez rozmyslu.Také neexistuje skokan na lyžích, kterému by bylo čtyřicet, poněvadž, to už se bojí. Zato mladí kluci doslova létají ve vzduchu.. Viděl jsem tam, v té poslední válce, tehdy spousty umírajících a mrtvých lidí. V nejmenším mě to neovlivnilo, ani z toho nemám noční můry. - Noční můry mám z posledních událostí v mém životě.

Vybavujete si po tolika letech konkrétní vzpomínky na dobu strávenou v koncentračním táboře?
Já jsem nebyl v koncentračním táboře. Na konci války jsem byl umístěn do tábora pro dvojčata. Vybavuji si to, že jsme jedli trávu, dokonce někdo měl zubní pastu a tu jsme také jedli... Zkrátka vyváznul jsem a jsem tady, zatímco všechny ostatní děti - použiji hrozný výraz - proletěly komínem. Všechny děti se kterými jsem si hrával, zemřely v koncentračních táborech a nikdo z nich se nevrátil.

Vzpomínáte si ještě na značku svého prvního fotoaparátu?
Pochopitelně. Jednalo se o Kodak a jmenovalo se to Baby Brownie. Baby Brownie stál dolar, byl vyroben z bakelitu a jednalo se o totéž, co jsou soudobé fotoaparáty. Jenom se mačkalo, muselo se ale přetáčet, teď film přetáčí baterie.Ten foťák byl tak primitivní, že se dalo fotit jenom venku na slunci, nebo za denního světla, ale snímky s ním byly výborné. Bohužel již nemám ani ten aparát, který jsem dal do dražby v Paříži, jako můj první aparát. Ani nemám negativy formátu 4 a půl x 6, které se již nevyrábí.

Nelitujete někdy toho, že jste nezačal fotit v dnešní době, kdy je s nástupem digitálních fotoaparátů vše snadnější a ihned vidíte, zda se fotografie povedla, či ne?
Ať už v životě uděláte cokoli, vždycky toho budete litovat. Nemohu chtít nemožné a „kdyby“ neexistuje, jelikož jsem se nemohl narodit o šedesát let později! Digitální fotografie je ovšem úžasná věc. - Pohodlná, rychlá a krásně barevná. Bohužel ale postrádá negativ a pro mě je kouzlo právě ve zvětšování na starý způsob. Digitální mašiny mám však také, protože, když fotíte někoho opravdu slavného, tak mu nemůžete říct, že se to nepovedlo, aby přišel znovu...

Jaké slavné osobnosti jste fotil nahé?
Fotografoval jsem naprosto ve vší počestnosti, oštěpařku Báru Špotákovou. Ona měla strach, aby nebylo nic vidět. Původně jsem jí chtěl vyfotit nahou, jako maminku, která má v náručí dítě... Ta fotka nebyla ani dobrá, ani špatná, ale rozhodně jí neublížila.

Co vás vedlo k tomu, že jste koncem 60. let, odletěl do USA?

Moji tehdejší přátelé se domnívali, že ve mně rozeznali fotografický talent. Získali peníze na letenku a pozvali mě na univerzitu v Bloomingtonu ve státě Indiana, kde jsem měl přednášku a ukazoval tam své fotografie. Nejvýznamnější pro mě však bylo, že mě dovedli do chicagského Art institutu, kde mi jeden starý pán, od kterého jsem mimochodem očekával, že ode mne něco koupí, dal dobrou radu: Abych nepřestával. Za to jsem mu dodnes vděčen, jelikož to byl jeden z lidí, kteří ovlivnili můj život. Následně jsem se vrátil do Evropy, jelikož jsem měl malé děti a ani na chvíli mě nenapadlo, že bych zůstal v Americe, i když mi nabízeli práci, a držel jsem se té rady, což mi velice pomohlo. Je to už padesát let a jeho radou se řídím dodnes.

Jakou práci vám nabízeli?
Tehdy jsem dostal nabídku fotografovat pro noviny v New Yorku. To ale nevěděli, že reportáže fotit vůbec neumím...

Typickým prvkem na pozadí většiny vašich fotografií je oprýskaná zeď. Mohl byste mi pozradit, historku, která se váže k tomu, kdy a kde jste ji v roce 1970, objevil?
Po svém rozvodu jsem žil v jakémsi sklepě. Byla tam prasklá okapová roura a ten čerstvě vymalovaný kamrlík, již za několik málo dnů začal mít skrvny od vody, protože tenkrát pršívalo víc než dnes. Bylo to pořád horší a horší, ale ono to ve skutečnosti bylo lepší a lepší, jelikož ta zeď se tam vytvořila sama o sobě. Poté jsem to místo opustil, ale vždycky, když jsem měl nějaký ateliér, byt, nebo dům, tak jsem tam tu zeď nechal napodobit, ale nikdy to už nebyla ta pravá, která je na stařičkých fotografiích ze sedmdesátých let minulého století.

Jaký je váš vzor ideální ženy? Je to bruneta, či blondýna? Hubená, či boubelatá? Jaké by podle vás měla mít ideální žena míry?
Měla by krásně vonět a na mírách vůbec nezáleží. Chlap by měl být hubený, ale podle mě je ženská výborná i kostnatá, baculatá, mladá, stará.. V tom si rozhodně nevybírám. Jestliže nám ukazují pouze takové vzory, jako jsou naše současné devatenáctileté královny krásy, tak je to diskriminace, protože 99 procent lidí tak nevypadá a honit se za tím je nesmysl. Jsou možná hezké, ale já to považuji za začátek selekce lidí, kdy se budou vybírat lidé krásní a ti méně krásní se strčí do nějakých táborů, kde se nechají vyhladovět. Ženská, pokud je to opravdu ženská a ne nějaká zlá potvora, tak je krásná vždycky.

Všimnul jsem si, že si často vybíráte ženy "Krev a mléko".

Já si nevybírám. Pracuji s tím, kdo příjde. Na nějakém castingu prý byla úžasně bokatá dívka, která toužila po tom se se mnou setkat a spolupracovat. Problém je v tom, že mi na sebe nenechala telefonní číslo. Samozřejmě, že nadváha a boky jsou znakem úrodnosti, ale je pravda, že jsem se podruhé vrátil z Činy, a tam jsem neviděl jediného tlustého člověka.

•  "Slovanská dívka se svým otcem" (1998)

Stává se vám někdy, že fotíte ženu, která se vám líbí natolik, že se vám při jejím focení do hlavy vkrádají myšlenky na sex?
Ano, to vždycky, jenže nemůžete dělat dvě věci najednou. Nemůžete přestat fotit, odhodit fotoaparát a pomilovat se s dotyčnou dívkou. Musíte buďto fotit, anebo se milovat...

Jak takové myšlenky při focení zvládáte? Je obtížné se ovládat?
Je pravda, že když jsem před mnoha a mnoha lety viděl poprvé svlečenou dívku, tak jsem byl tak rozrušen, že jsem převrátil stativ s fotoaparátem a dělal nějaké blbosti. Snad jsem začal mluvit i nějaké nesmysly, ale nebyl jsem opilý. Postupem času jsem si přece jenom přivyknul, ale dovedu to slovně ocenit. Né, že bych kácel stativy s fotoaparáty...

Na vaší výstavě "Odhalení", mě zaujala kolorovaná fotografie oběšené ženy a muže vracejícího se z práce, který je vidět oknem. Jedná se o fotomontáž?
Ta ženská tam visela opravdu. Okno bylo ve sklepě a vedlo do světlíku. Čili, do toho okna je přidělaný ten chlap, ale jinak to žádná fotomontáž není. Realizoval jsem to až napodruhé, nebo napotřetí, jelikož moje druhá manželka se oběsila a pohled na visící holku v prázdné místnosti s odkopnutou židličkou, byl tak dojímavý až nesnesitelný, že jsem modelku svěsil a nafotil jsem to až příště s někým jiným.

•  "Laciný frajer nemá žádnou odpovědnost"

Můžete mi ve stručnosti popsat postup, jak vznikají kolorované fotografie?
Musíte mít vodové barvy. Vezmete mokrou černobílou fotografii, kterou položíte nejlépe na sklo a potřete jí vatou, tak aby byla vlhká. Následně na ní štětečkem nanášíte barvy, průběžně utíráte vatou, tak aby se vpily do emulze a vykolorujete určitou část. Když máte vše vybarvené, což jde velice rychle, tak fotografii v okrajích oblepíte hnědou papírovou lepící páskou a když máte štěstí, tak jí prodáte.. V současné době se točí můj autobiografický film v jehož titucích budou vidět ruce, které vytvářejí fotografii. Film bude mít premiéru osmého ledna příštího roku.

•  "Osud sestupuje k řece a vede dvě nevinné děti" (1970)

Váš vztah s vaším dvojčetem Karlem byl komplikovaný. Můžete nám prozradit, kde bychom měli hledat kořeny vašich tehdejších sporů?
To byl člověk, kterého jsem miloval ze všech lidí nejvíc. Jelikož hodně popíjel, tak se strašně změnil a nakonec, i když zvenčí jsme byli k nerozeznání, tak uvnitř, jak tomu ostatně u lidí závislých na alkoholu bývá, už to byl někdo jiný. Poslední roky předtím než upadl do kómatu, ve kterém je již přes 8 let, tak začal být velmi nenávistný, nedůvěřivý, neustále podrážděný a tím naše velká láska skončila. Milovat můžete jenom někoho, kdo Vám vaši lásku vrací, ale nemůžete milovat bytost, která Vás nenávidí a s kterou není možné se domluvit. Jsem proto, aby můj bratr žil ještě dlouho, jelikož jsme dvojčata a stejně tak jako jsme na svět přišli společně, tak doufám, že z něj také společně odejdeme.

Proč jste ho nenavštívil v nemocnici, kde leží v kómatu?
Protože nechci vidět sám sebe na úmrtním loži. Teď mi napsala nějaká vědma, že když tam půjdu a vezmu ho za ruku, tak v té chvíli odejde. Ale já nechci, aby zemřel, protože cítím, že když zemře, tak skončím i já. Mám k tomu skutečně nejvážnější důvody a nechápu lidi, kteří mě přemlouvají, abych to udělal, protože instinktivně cítím, že pokud by se naplnilo, co předpověděla ta vědma, tak se jedná přesně o to, co nechci. Potřebuji aby žil, neboť naše životy jsou zřejmě propojeny a dokud bude žít on, tak budu žít i já.

Na vaší poslední výstavě jsem si všiml nepříliš známého faktu, že také malujete. Čerpal jste inspiraci pro své obrazy, také z ilustrací svého bratra, či se jedná čistě o vaše nápady?
Můj bratr byl nedostižný. On podobně jako já neuměl kreslit, ale měl obrovskou vůli. Já neumím fotografovat a psát, ale mám vůli a tak píši a fotografuji. Rozhodně byl mým vzorem, a jeho kvalit a nápadů nemůžu dosáhnout. Některé z jeho nápadů jsem si dokonce vypůjčil. Například fotografovat lidi, kteří jsou oblečeni a následně tytéž lidi fotografovat svlečené. On to vymyslel a bylo to na svou dobu velmi nezvyklé.

Všiml jsem si obrazu muže na skútru a druhého, který mu jde naproti od břehu. Jedná se o vzpomínku na konec padesátých let, kdy jste byli s bratrem silně ovlivněni Itálií a jezdili spolu na italském skútru?

Ano. Lambretta! Byl jsem velmi silně ovlivněn Federicem Fellinim, Cabiriinmi nocmi a jeho dalšími rannými filmy, ale nemá to být kopie. Jedná se o obraz namalovaný podle mé fotografie, která dlouho odpočívala, protože na ní bylo bílé nebe, až jsem přišel na to, že nebe můžu přidělat z jiného negativu. Skútr tenkrát řídil můj bratr a já jsem šel od břehu. Jelikož jsem použil samospoušť, tak se všechno muselo zrealizovat během sedmi vteřin. Musel jsem seběhnout až k řece a bratr vítězně seděl na skútru...

•  "Hey, Joe!" (1959)

Na začátku devadesátých let jste prohlásil, že v Čechách již nikdy nebudete vystavovat. Proč jste svůj názor změnil?
Moje tehdejší asistentka šla tenkrát bez mého vědomí do Uměleckoprůmyslového muzea, nabídla jim výstavu a oni jí řekli: "Tak, za pět let!" Já jsem byl už tenkrát ve světě známý a to mě tak smrtelně urazilo, že jsem prohlásil, že ve své zemi již nikdy nebudu vystavovat, což byla taková urážlivost vzteklého dědka. Samozřejmě jsem to zrušil, protože je nesmysl trestat lidi tím, že budu dělat frajera a nebudu vystavovat. Tak jsem zase začal. Nejdřív na Slovensku a potom v Čechách.

V roce 2007 jste se rozhodl vyfotit největší skupinový akt v České republice v počtu 218 nahých lidí na jedné fotografii. Jak vás tohle napadlo?
Mě to nenapadlo. Požádali mě, abych to šel udělat. Byla to pro mě výzva, tak jsem tam jel. Z té fotografie samozřejmě nic nebylo. Na světě existují fotografie, kde je dohromady přes 2000 nahých lidí na jedné fotce. Má tehdejší přítelkyně měla nápad, aby ti lidé neleželi na zemi, jak povraždění, ale aby radostně vítali slunce. Vyšlo mi to, bylo tam slunce a když jsem na ně zavolal, aby zdvihli paže, tak mě poslechli. Já jsem se svléknul také, protože mi přišlo blbé je fotit jako velký frajer a ještě se jim vysmívat, když se svlékají oni...

Jaké své fotografie máte ze všech nejradši?
Největší vztah mám k fotografii dívky, která byla strašlivě zmrzačena, jako malé dítě. Chyběla jí celá pravá polovina těla. Neměla nohu, paži, ani ňadro. Já jsem jí vyfotil tak úctyplně, že i jí se to líbilo. Už byla samozřejmě dospělá. Dívá se do zrcadla z té zdravé strany. Tu fotografii mám ze všech nejradši, protože se jedná o mé vyznání ke kráse nás lidí. Další z mých oblíbených fotografií je můj otec na hřbitově. Mojí třetí nejoblíbenější fotografií je kapající vodovod na zpustlém hřbitově, pod kterým je louže. Je plná míru a tuto fotografii považuji za velice zdařilou, jelikož krajiny fotit neumím a toto je vlastně krajina. Zajímavé je, že na žádné z mých lepších fotografií není tlustá ženská, ale buďto tam jsou děti, krajina, nebo dokonce pes.

Můžete mi prozradit, jaké jsou vaše plány do budoucna?
Pořád ještě věřím, že bych mohl udělat dobrou fotku, ale moc se k tomu nemám, poněvadž jsem dost líný a vstávám až v pět hodin ráno. Chtěl bych se naučit pořádně malovat a ještě za pár let udělat sto kliků. V současné době jich sto udělám, ale chtěl bych jich sto udělat ještě za pár let, což už pravděpodobně nedokáži, ale chtěl bych...

Děkuji za rozhovor                                                                                                    Vít Hassan

•                                                                                                    Psáno pro Pražský Zpravodaj
•                                                                                           Přečtěte si také mé další rozhovory.