Rozhovor s fotografkou celebrit Nguyen Phuong Thao

Nguyen Phuong Thao se narodila ve Vietnamu. V letech 1991 - 1997 studovala žurnalistiku na Karlově Univerzitě v Praze. V roce 2000 získala doktorát s filosofie a titul PhDr. V letech 2005 - 2012 pracovala v redakci MF Dnes. Její s

X+Fotografka Nguyen Phuong Thao

Jaké jste měla představy o svém budoucím povolání, když jste byla malá?
V životě by mě nenapadlo, že se jednou stanu fotografkou. Chtěla jsem se stát návrhářkou, nebo zpěvačkou.

Vzpomínáte si ještě na to, kdy se Vám dostal fotoaparát poprvé do ruky a o jakou se jednalo značku?
Vietnam byla v té době ještě strašně zaostalá a chudá země po válce a první fotoaparát, který jsem měla půjčený od strýce, jenž tenkrát přijel z Československa, byl Zenit. Celý den jsme fotili na střeše a když jsme dali ten film vyvolat, tak tam nic nebylo, protože jsme všechno nastavili špatně. Tehdy mi bylo šestnáct a vůbec jsem si nemyslela, že bych se někdy v životě mohla stát fotografkou, protože technika nebyla má silná stránka.

Co Vás vedlo k tomu, že jste se ve svých 18. letech rozhodla odjet studovat žurnalistiku do Československa?
Můj tatínek byl novinář a jako malá jsem s ním hodně cestovala. Poznávání nového prostředí, nejrůznějších lidí a jejich příběhů, pro mě bylo nesmírně zajímavé a chtěla jsem se stát novinářkou. V té době neexistovalo nic jiného než dobře studovat, mít výborné výsledky a poté bylo pár studentů vybráno na studium do zahraničí. Dostala jsem stipendium do tehdejšího Československa, což pro mě bylo něco strašně prestižního a v životě by mě nenapadlo, že bych takovou nabídku mohla odmítnout.

V Československu jste zpočátku musela narazit na obrovskou jazykovou bariéru. Jak jste se s tím vyrovnávala?
Nebylo to jednoduché. I dnes s tím bojuji, nikdy nebudu mluvit tak dobře jako Češka. Ve Vietnamu jsem měla rok na to, abych se trošku jazykově připravila, ale Čeština se mi nelíbila. Přišla mi úplně stejná jako Ruština, kterou jsem neměla ráda. Až tady v Čechách, poté, co jsem poznala české lidi, jsem zjistila, že na Češtině je něco strašně krásného. Češi mají smysl pro humor a používají svůj jazyk krásně.

Na počátku 90. let zde začínalo hnutí skinheads a byly tu obrovské problémy. Měla jste někdy problém kvůli Vašemu odlišnému vzhledu?
Ano, a kupodivu to nebylo na začátku devadesátých let, i když jsem o tom tehdy slyšela od kluků ze starších ročníků, kteří mi říkali, že skinheadi útočí spíše na kluky, než na holky. Se skinheady jsem neměla problémy, ale asi jenom proto, že jsem nevycházela ven a držela se jenom na koleji a ve škole. S problémy jsem se setkala až jako novinářka, v rámci své práce a to konkrétně na fotbalových zápasech, nebo na oslavách Nového roku. Tam jsem se střetla s nepříjemnými reakcemi.

V Čechách je dost rozšířený nešvar, že lidi ve večerkách často Vietnamcům tykají. Stává se Vám někdy, že Vám naprosto cizí lidé tykají?
Nechápu, čím to je, ale mě lidé automaticky netykají. Proto mám také ve zvyku, že ze slušnosti lidem stále vykám. Takže i v práci vykám a teprve až, když se hodně uvolním, tak dokáži nabídnout tykání. Asi vypadám tak staře, nebo nevím.. (smích)

Rozlišuje od sebe Vietnamština tykání a vykání?
Ano, proto lidem stále vykám, jelikož u nás se tyká jenom dětem. Starším lidem, šéfovi, nebo rodičům se vyká.

Co vlastně ve vietnamštině znamená Nguyen Phuong Thao?
Nguyen je velmi časté příjmení. Jmenuje se tak téměř devadesát procent Vietnamců. Phuong Thao znamená vonící tráva.

Jak jste se dostala k práci v Mladé frontě Dnes?
Tehdy jsem slyšela od své známé, že budou vydávat nové regionální přílohy a že hledají externisty. Chtěla jsem zkusit, jestli se do té práce budu hodit, nebo ne. Ve škole mi pořád říkali, že to co dělám, prý dělám dobře. Tehdy jsem také spolupracovala s romským časopisem Gendalos a reagovala jsem tak na další životní výzvy.

Vzpomínáte si ještě na svoji první zakázku pro MF Dnes?
Byl to motocyklový závodník František Šťastný, který měl autogramiádu tady na Arbesáku. Přišla jsem, tam seděl dědeček a podepisoval. Pro mě je to nezapomenutelné, protože on byl tak milý... A druhý byl Niki Lauda. Také jsem nevěděla, kdo to je. Přišla jsem do luxusního hotelu na tiskovou konferenci a měla s sebou jen jednoduchý foťák se základním objektivem, proto mi nezbylo nic jiného, než přijít úplně k němu a cvaknout ho.

Vaší doménou je portrétní fotografie. Jaké tváře Vám v portrétní fotografii příjdou nejzajímavější, nejfotogeničtější?
Tak, třeba Vy.. Takový exotický.. (smích) Nelíbí se mi banální krása. Když je někdo tak dokonalý jako Miss, tak to zvládne každý, ale vždycky mě spíš osloví tvář, která mluví a vyzařuje z ní lidský příběh, smutek, odvaha, statečnost, tajemství... Líbí se mi, když se nejedná jen o jednoduchou banální krásu, musí tam být charakter.
Focení politiků je složité, né každý to umí. Myslím si, že politika musíte ukázat v jiném světle, než je zvyklý. Domnívám se, že fotit bezdomovce je jednoduché, protože jsou fotogeničtí. Fotit sportovce je těžké. Je dobré, když s nimi fotograf umí pracovat a né je jen prodávat, jako nějaké komerční značky.

Jak vznikají Vaše nápady. Jsou spontánní, nebo je připravujete?
Nějaká příprava tam musí být, bez přípravy to nejde. Musíte vědět v jakém prostředí dotyčný aktuálně něco dělá. Co je pro toho člověka zajímavé.. Jak ho ještě nikdo nefotil... A zkusíte vymyslet něco, aby Vám ten plán vyšel. Bohužel je to tak, že média vše potřebují strašně rychle. Ten člověk zas nemá čas, takže na to má třeba jen půl hodiny a musíte ho vyfotit na nějakém neutrálním místě. Takže je nezbytné umět rychle improvizovat, aby vznikly použitelné fotografie.

Jak jste se dostala k focení slavného českého režiséra Miloše Formana?
Miloš Forman je jedna z osobností, kterých si nejvíc vážím. Jednalo se o focení pro časopis Reflex. Miloš Forman měl zdravotní problémy, tudíž nemohl přijet do České republiky. Tak jsme za ním přijeli domů. Byl strašně milý a pozval nás na oběd do místního podniku, kam asi chodí často, jelikož kvůli němu přivezli české pivo. Bylo na něm vidět, jak ho nesmírně potěšilo, že nás mohl pozvat. V podstatě se nejedná o naaranžovanou fotku, portrét vznikl spontánně během rozhovoru, protože doutníky nerozlučně patří k Miloši Formanovi.

Stává se Vám někdy, že od dotyčné osobnosti dostanete na snímek jen pár minut?
Dost často, hlavně u zahraničních celebrit. Třeba na Catherine Deneuve jsem měla jen třicet vteřin. A to jsem ještě měla štěstí, že aspoň sundala brýle. A těm, co šli za mnou nesundala ani ty brýle..

Jaký máte názor na upravování portrétů ve Photoshopu?
Myslím si, že se jedná o aktuální problém, jelikož dřív jste to odevzdal tak, jak jste to vyfotil a jen pár vyvolených bylo fotografy. Dneska je fotografem skoro každý, kdo umí dobře upravovat a ten, kdo neupravuje, je trošku zaostalý. Neupravovaná fotografie najednou vypadá nezajímavě. Ano, upravuji tak, abych nebyla "out", ale zase jsem přesvědčená, že podstata fotografie je někde jinde. Nespočívá to v tom, jestli někdo umí s Photoshopem, ale jestli ta fotka mluví. Trošku se díváme do duše dotyčného člověka, ne jenom, že má dokonalý nějaký filtr, nebo moderní aplikace.

S kým se Vám doposud spolupracovalo nejlépe?

Sportovci buď odmítají, anebo když na focení přistoupí, tak jsou velmi disciplinovaní, takže se mi s nimi pracuje velmi dobře. Oblíbila jsem si fotbalového brankáře Petra Čecha, nebo hokejistu Petra Nedvěda. Z dalších osobností například kardinála Vlka, Karla Gotta, či Jaromíra Nohavicu.

• Fotografie kardinála Miloslava Vlka, kvůli které musela paní Thao vstát ve čtyři hodiny ráno, tak aby mohl být pan kardinál vyfocen na kbelském armádním letišti v ranním slunci. K fotografii se váže historka, že poté, co se pan kardinál postavil ke křídlu, tak ačkoliv bylo deštivo, z mraků vykoukly paprsky.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna?
Společně s Hankou Benešovou jsem pracovala například na fotografiích veteránů, nebo řádových sester. V současné době pracujeme na fotografích politických vězeňkyň. Domnívám se, že se jedná o věci, které mají smysl. Sice nejsem první, kdo to dělá, ale myslím si, že je dobré se čas od času zastavit a připomenout si, co se tady stalo, protože starší lidé, které fotím, tu jednou už nebudou a dnešní generace na historii často zapomíná.

Děkuji za rozhovor                                                                                 Vít Hassan

•                                                          Původně psáno pro tištěnou verzi novin Pražský zpravodaj 
•                                                          Přečtěte si také mé další rozhovory