Robert Vano - od sklárny k fotkám

Světoznámý fotograf žijící v Praze. Narodil se na Slovensku v Nových Zámcích. V roce 1967 emigroval do USA. Působil v New Yorku, Paříži, Miláně, kde fotografoval pro módní časopisy např. Cosmopolitan, Harper's Bazaar a Vogue.

X+Fotograf Robert Vano

Vzpomínáte si ještě na značku svého prvního fotoaparátu?

Jako malý jsem měl fotoaparát Pionýr - takový ten bakelitový. Na něm se nedalo nic dělat. Abyste ho mohli nastavit na portrét, tak tam byla nakreslená hlava, nebo na krajinu tam byly nakreslené hory. Nebylo tam žádné nastavení clony. - To byl můj první fotoaparát.

Co Vás vedlo k tomu, že jste ve svých 19. letech odešel do USA?

Tenkrát za totality děcka musely na vojnu, mě nevzali na vysokou školu a poté mě odvedli na vojnu. Já jsem tam nechtěl, jelikož absolutně nemám rád války a to, že se tam mladí kluci učí, jak zabíjet druhé mladé. A dva roky mi tenkrát v osmnácti připadaly, jako čtvrt mého života. Nemohl jsem si představit, že bych tam někde stál v poli se psem a hlídal, kdo běží přes hranice, tak jsem šel já...

Jaká tam byla Vaše vůbec první práce a jak jste se vlastně dostal k fotografování?
Dělal jsem ve sklárně, kterou mi našla imigrační organizace. Bylo to tam hrozné - vedro, tři směny, málo peněz, bydleli jsme čtyři na jednom pokoji... K fotografování jsem se dostal náhodou. Když mi bylo patnáct, tak mi táta koupil foťák, ale poté, co jsem mu řekl, že se chci stát fotografem, mi odpověděl, že život je těžký a že to není zaměstnání pro chlapa. V té sklárně v Americe jsem věděl, že pokud si nenašetřím nějaké peníze, tak tam asi zůstanu na věky. Tak jsem vždy odkládal nějaký dolar, pět, deset a pak jsem se zapsal do školy na Angličtinu, kam jsem chodil asi osm měsíců. To bylo ve Filadelfii, kde jsem se ve škole potkal s klukem, jehož rodiče byli z Maďarska, moji rodiče byli také Maďaři, takže umím Maďarsky, ale on jejich řeč neuměl. Jeho máma mi nabídla, že můžu bydlet u nich, což mi pomůže, jelikož nebudu muset platit nájem a on bude mít kamaráda, který se ode mne naučí maďarsky a já od něho naopak anglicky. On pracoval v kadeřnictví a sháněli někoho, kdo bude lidem mýt hlavy. V tom kadeřnictví jsem se setkal s paní, která pracovala jako módní redaktorka pro Cosmopolitan a jelikož se jí líbilo, jak jsem jí ostříhal, tak mě nabídla, jestli bych nechtěl dělat účesy pro fotografy a tak jsem se dostal k fotografům. Tohle jsem dělal asi deset let, postupně jsem se naučil nějaké triky a pak jsem se ve třiceti rozhodl, že bych také chtěl být fotografem.

Jaká byla Vaše úplně první zakázka?
V baráku, kde jsme bydleli bydlel pán, který prodával pánské boty. Já jsem pořád každému říkal, že fotím, ale ještě si nikdo nekoupil mojí fotku a tenhle pán chtěl do své výlohy nafotit kluka s botama, které on prodával. Dal mi dvacet dolarů a to bylo moje první focení. To se mi moc líbilo, jelikož kluk byl hezkej, boty byly hezké a ještě jsem dostal zaplaceno.

Nelitujete někdy toho, že jste nezačal fotit v současné době, kdy je s nástupem digitálních fotoaparátů vše snadnější a ihned vidíte, zda se fotografie povedla či ne?
Nikdy jsem na to nemyslel. Fotit jsem začal před čtyřiceti lety a nevím, jestli někdo tenkrát věděl, že jednou bude digitál. Kdybych chtěl něco změnit, tak bych zároveň musel změnit vše jiné. Teď bych byl tady a začal fotil s digitálem, ale nepotkal bych se se všema těma lidma od kterých jsem se učil. To byli všichni fotografové ještě z první republiky, jedni z prvních, kteří začínali fotit, když začal foťák. Je to jako, když se potkáte s nějakým starým člověkem a vypráví Vám, jaké to bylo předtím. Neměl bych ten zážitek, měl bych digitální foťák. No, co s tím... Čím víc je digitálů, tím je to pro mě lepší, protože dělám všechno ručně. A pak je tu také módní vlna, kdy se všichni vracejí zpět ke kořenům, lidi doma pečou chleba, kupují domácí potraviny a já dělám své fotky ručně.

Co fotíte ze všeho úplně nejraději?
Nejraději fotím kluky, ale z toho se neuživím, tak fotím módu, portréty, holky, krajinu, zátiší, ale neumím produkty, auta nebo architekturu. Neumím fotit auta, jelikož k nim nemám vztah, ani mě to nezajímá a nevidím rozdíl mezi jedním autem a druhým. Určitě bych potřeboval jiný foťák a obrovský ateliér. Ono je snadnější vyfotit kluka v posteli než jít někam na Barrandov a fotit auta.

Přistupujete rozdílně k focení mužského a ženského aktu?
Fotím vše s denním světlem a to světlo je pořád stejné. Co je odlišné, to jsou kluci a holky, kteří fotku činí jinou, ale já mám vždy nastavenou stejnou clonu a stejný čas. A to se netýká jen kluků a holek, ale i krajinek a zátiší... Rodíl je, že s holkama se musí víc pracovat. Rád bych fotil holky, tak, jak jsou. Mě se někdy líbí víc předtím než se nalíčí, učešou a oblečou, že už pak nevypadaj, jak když přišly. Kluci se nemusí podobně upravovat.

Existuje zakázka, kterou jste odmítnul, ať už z osobních, morálních či politických důvodů?
Většinou nefotím politiky. Ještě před deseti lety po mě chtěli, abych vyfotil toho, anebo toho, ale já si myslím, že jsem zde existoval předtím než byli politici a budu tady, když už dávno budou pryč. Ono se někdy může stát, že nevíte, co se z dotyčného politika vyklube. Když padne vláda, tak odejdou i všichni lidi, co s těmi politiky paktovali, jako například teď.

Můžete mi prozradit, jak to bylo s focením bývalého prezidenta Václava Havla? Po revoluci mi volali lidi z hradu a chtěli udělat oficiální fotku, co se dává do škol.

Řekli, že je na to jenom patnáct minut, jelikož pan prezident se nerad fotí, z čehož jsem byl nervózní a řekl jsem jim, že to za patnáct minut neumím. Poté řekli, že se zeptají a za krátkou chvíli volali zpátky s omluvou, že to bude muset udělat někdo jiný. Dvacet let nic nebylo a půl roku předtím, než pan prezident zemřel, jsme fotili kalendář pro kavárnu Slávia na téma všech lidí, kteří do kavárny Slávia chodili zamlada. Poté, co už Václav Havel nebyl prezidentem, volala jeho sekretářka a předala mi pana Havla. On říkal: "Vy fotíte kavárnu Slávia se všemi lidmi, co do ní chodili, já jsem tam také chodil, jak je možné, že tam nejsem, když jsem zařídil, že ta Slávia znovu může existovat?" Nakonec jsme v kavárně sešli. Zadání bylo, že každý portrétovaný bude sedět u stolu, kde sedával, když byl mladý. On seděl vzadu v rohu a řekl mi, že až budu připraven, tak ať mu řeknu. Já jsem mu řekl, že jsem připraven, on se usmál a vyšlo to absolutně super. Na té fotce vůbec není vidět, že byl nemocný, vypadá že má spoustu energie a že je zdravý. Zajímavé bylo, že v místě, kde od mládí sedával, za ním byl vždy v pozadí Pražský hrad.

Jaký máte názor na změny v módních trendech, kdy je to, co bylo ještě před pár měsíci v módě, najednou "out" a přesně naopak.
Proto já vždy nosím to samé - bílé tričko, černou košili, džíny a furt ty stejný kecky.. Myslím, že mladí tomu holdují v pubertě, když kluk chce zbalit holku, tak chce mít to poslední a ono za to pak už za měsíc není poslední...Ono se říká, že trendy trvají čtrnáct dní, móda trvá jednu sezónu, ale když najdete svůj styl, tak to máte na věky.

Jaké máte plány do budoucnosti?
Do budoucna nemám žádné plány. - Já jsem nikdy neměl plány. Někdo má furt nějaký plán, že koupí barák, pak se chce oženit, pak chce mít auto, pak chce mít děti.. Já jsem chtěl být jen fotograf. Dobré je si pořádně rozmyslet, co člověk chce, protože pak se to splní.

•                                                                                                        původně psáno pro měsíčník PZP

Děkuji za rozhovor.                                                                                                                Vít Hassan