V roce 1897 vyslala Francie do Súdánu expedici z francouzského Konga pod vedením majora J. B. Marchanda. Marchand měl k dispozici malou jednotku senegalských vojáků, se kterou během dvou let urazil cestu více než 5000 km skrz tropický deštný prales.
V červenci roku 1898 major Marchand dorazil do města na Nilu zvaného Fashoda a nechal tam vztyčit francouzskou vlajku. Britské jednotky dorazily do zmíněného města až v září a generál Kitchener naléhal, aby byla francouzská vlajka stržena a místo ní byly vztyčeny britská a egyptská. Mezi oběma znepřátelenými vojsky bylo napětí, čekalo se, než oba velitelé od svých vlád obdrží další instrukce. Žádná z vlád nechtěla válku a o vyřešení konfliktu ve Fashoda se vyjednávalo. Nakonec byli Francouzi ochotni uznat Brity jako vládce Súdánu, ale Francie na oplátku obdržela severní část rovníkové Afriky a také bylo uznané její vládcovství nad francouzskou Západní Afrikou.Velká Británie a Egypt následně převzaly vládu nad Súdánem. Zmíněná Fashoda leží v těsné blízkosti území, kde se pohybují příslušníci kmene Um Bororo. Jejich tradiční oblečení, nápadně připomínající vojenské uniformy, je podle legendy spjato s tehdejší jednotkou senegalských vojáků.
Ženy tu maji neobyčejně velké oči a dlouhé, do copánků spletené vlasy. Ruce si zdobí nesčetným množstvím náramků a korálků. Nemají na sobě nic víc, než těsně nad prsy utažený a kolem těla omotaný top plný pestrobarevných ornamentálních vzorů.Hlavní rozdíl mezi příslušníky kmene Um Bororo a Falata je, že Falata hovoří poměrně dobře arabsky, Um Bororo ne. Další rozdíly jsou v oblékání, zářezech na tvářích a zdobení. Oba kmeny mezi sebou navzájem uzavírají sňatky, takže dnes je mezi oběma kmeny jen minimální rozdíl. Kmen Falata se dělí zhruba na 12 větví: Voila, Úda, Džafůn, Gamba, Malle, Nara, Adamawa, Dindima, Doga, Sisilbi, Bódi (Bódi v jejich jazyce znamená “krása”) a Danedi (Danedjum znamená “bílá”). Příslušnost k určité větvi kmene Falata je snadno rozeznatelná dle rozdílných krátkých zářezů na tvářích (zvaných “šluh”). Tyto zářezy dnes patří spíše k rituální tradici, ale v minulosti měly také praktický účel – identifikovat, k jakému kmenu kdo patřil. Téměř každý příslušník kmene Um Bororo v ruce drží tenkou, zhruba metr dlouhou tyč. Starší muži s sebou nosí jednoduchý luk. Ještě dnes loví tímto způsobem drobnou zvěř.
Autorita kmene Falata – šejk Osman Omar Askar, má dvě manželky. Chlubil se mi tím, že má dohromady přes 20 potomků. Když jsem ho navštívil, zrovna přepisoval část Koránu tuší na dřevěnou destičku určenou ke psaní. Říkal mi, že věno za děvče Falata Úda jsou 3 krávy, ale za děvče Falata Voila až 5 krav. Lidé kmene Falata jsou sice “pomuslimštěni”, ale převzali velkou část tradičních afrických zvyků, včetně nejrůznějších kouzel a voodoo. Je to zajímavá kombinace afrického paganismu a Islámu. Všude v okolí Damazinu sedí na zemi starší muži a prodávají nesčetně “kouzel”, počínaje lebkami zvířat, kořeny nejrostodivnějších stromů, semeny, kousky zvířecích srstí, kopyta, rohy atd. O kořeni Gagau se tvrdí, že je to taková africká viagra, jiný druh kořene by měl fugovat i pro ženy (jmenuje se Njame). Také jsem viděl prodavače, který prodával větvičku roztodivného tvaru, na níž byl nasazen skelet lebky nějakého menšího zvířete a část srsti. Prodavač kouzel mi tvrdil: “Mám pro vás kouzelný prášek, který zaručeně očaruje každou ženu, která se vám líbí”. Princip je prý jednoduchý: po snědení prášku se podíváte vyvolené ženě do očí a okamžitě si získáte její lásku. Prodavači kouzel sedí také v Chartúmu poblíž nemocnice pro chudé a prodávají tzv. “Hidžáb” – skládané listy popsané pasážemi z Koránu a zašité do malých kožených kvádříků.
Muži z kmene Um Bororo se živí jako honáci a chovají skot, kozy a ovce. Velikost stáda skotu se liší od početnosti rodiny. Po svatbě je celý majetek patřící muži přepsán na ženu. O kmenu Falata se povídá, že pokud se chce muž oženit, je mu společně se ženou přidělen domek daleko od ostatních a čeká se, až žena otěhotní. Teprve pak sňatek nabyde kmenové “právní moci”. To ovšem mohou být i pomluvy, jelikož se na ně v Súdánu hledí jako na méněcenné lidi. (Například pro ně bývají vyčleněny samostatné staré autobusy.) Já jsem tento kmen v jihovýchodním Súdánu navštívil hned několikrát a pokaždé se ke mně chovali vřele a přátelsky. Možná také proto, že znám pár základních slov z jejich jazyka, což každý příslušník tohoto kmene velice ocení.
