Opravdovému nebezpečí nestačí čelit jen velkými slovy

Roušky se staly nezbytnou součástí naší výzbroje proti neznámé nemoci, která se díky otevřeným hranicím bleskově rozšířila do všech evropských zemí. Než se stačily státy dohodnout na hraničních kontrolách, bylo už pozdě.

Virus byl do země přenesen. Vládní nařízení na boj s dalším šíření nákazy nám nyní ztrpčují život. Mnohým z nás se zdají přehnaná, ale na druhou stranu chápeme, že kdyby je vláda nevyhlásila a pak někdo na koronavirus zemřel, tak ji naše neohrožená média a opoziční Johanky z Arku typu paní Němcové upálí na hranici. Ono se to hezky kritizuje, pokud člověk nenese zodpovědnost. A nechutná kritika snášející se na hlavu premiéra a prezidenta je opravdu přes rámec slušnosti. Ale o tom psát nechci. Chci se zamyslet nad tím, proč Evropská komise nevěnuje hrozbě COVID-19 pozornost, když má takovou možnost ukázat, jak dokáže své sliby o všeobjímajícím superstátu EU, který nás ochrání před vším nebezpečím, uvést  do praxe. Slyšel vůbec někdo o komisařce pro zdraví Stelle Kyriakidis? Já o ní nic nezaznamenala a to má jistě k ruce veliký tým draze placených bruselských úředníků s patřičným odborným i politickým zázemím.

O výrocích předsedkyně EK Ursule von der Leyen ve stylu „Kdo to mohl tušit!?“ raději pomlčím. Kdybych napsala, co si o nich myslím, mohla bych být obviněna z xenofobie, nacionalismu, fašismu a paní Tydlitátová by mne chtěla opět upalovat na hranicích na náměstích měst.  A její místopředsedkyně komisařka Věra Jourová si v tom shonu práce, které má se starostmi o chybné dotace pro ČR, genders  problémy, sexismus a podobné nesmysly si ani nevšimla, že v západní Evropě umírají první stovky občanů na vir COVID-19, že její zem  má uzavřené hranice s Německem, zavřené hospody, kina, divadla... A dokonce umlkla i vždy tak halasná německá kancléřka Merkelová, která  se rozhodla po vzoru komunistických vůdců nejen poručit větru dešti, ale dokonce změnit teplotu zeměkoule, jen cosi neurčitého pípla. Už nezve miliony přistěhovalců čekajících v táborech na řeckých hranicích do své země, aby jí pomohli vybudovat z EU jednotný monstrstát, který nás před vším ochrání. Po tom, když vidí,  co svým velikášstvím a pýchou způsobila za neštěstí nejen své zemi, ale všem zemím EU, už mlčí.

A to zatím vypukla epidemie pouze s lehkou nemocí. Nedej bože, aby byla zavlečena do Evropy opravdu smrtící infekce či vstoupily války. 

Opravdovému nebezpečí nestačí čelit jen velkými slovy, tam musí nastoupit činy.

A zde se ukázalo, že činy a skutky při vážné hrozbě za EU nestojí. Že opravdu vážnou hrozbu, musí každý její stát řešit po svém a sám. Že se po velkých slovech o Schengenu zase rozumně vracejí státy k ochraně svých hranic. Že všichni vidíme, jak je nutné vědět, koho do své země pustíme a koho ne. 

A i když naše vláda byla naivně proevropská, nyní ukázala, že se nemusí před námi občany stydět. Pod tlakem událostí naši politici, s výjimkou některých malých pastraniček, uvědomili, že se mají starat především o občany své země a vydávají ze sebe to nejlepší, co dokáží.

Přestali řešit žabomyší hádky a semkli se za jediným nejdůležitějším cílem - zamezit rozšiřování neznámé nemoci. Podobně jako to dělají vězni, když plánují útěk ze zajetí. Neptají se, za co kdo sedí, ale kopou společně tunel za získáním svého společného cíle - svobody. Po úspěšném útěku se rozejdou a možná si někde v hospodě dají přes pusu, ale to až po docílení cíle. Nezbývá než se modlit, aby takto i naši politici pracovali i po odeznění nebezpečí a neklesli zase jen k pomluvám jeden na druhého místo o starost o svou zem. Kdyby se to stalo, pak volám Sláva koronaviru!

Nad Evropským parlamentem se snáší soumraksnímek Ivana Haslingerová, revue Fragmenty