Chraň nás Bůh před rozpínáním bruselských vládců

Po pádu komunismu a rozpadu Sovětského svazu dalo velkou práci všem postkomunistickým zemím nalézt adekvátní trhy a budovat si kapitalistické hospodářství. Tedy hospodářství založené na volném trhu, nedotknutelném osobním vlastnictví a svobodném podnikání. Když se konečně po zhruba čtvrtstoletí jakž takž situace zklidnila, Rusko přestalo tyto země obtěžovat a naopak se samo začlenilo svojí ekonomikou do kapitalistického světa, tak představitelé EU ve své megalomanské snaze vytvořit největší superstát na světě začali v listopadu minulého roku činit nátlak na připojení zbídačelé Ukrajiny k EU, aniž domysleli možné důsledky svého kroku. Nedomysleli, že Ukrajinu netvoří jen prozápadně cítící občané, ale že její východní polovina je silně proruská a ať se vláda v Kyjevě rozhodne tak či tak, vyvolá se tím obrovské napětí uvnitř země. Co se tím rozpoutalo, víme všichni a netřeba o tom psát. 

 

Ať již si o Rusku myslí kdo chce, co chce, je jasné, že snaha o ekonomickou izolaci jakéhokoliv státu je proti zásadám volného trhu a potvrzuje to jen to, že EU je socialistickou velmocí, pokud se o podobné věci snaží. Rozumně uvažující státníci by se snažili napětí vzniklé na Ukrajině snižovat a ne je dalšími sankcemi vůči Rusku ještě umocňovat. Proč se politici EU takto chovají? Zřejmě se domnívají, že se jim podaří chybu z listopadu 2013 svalit na Rusko, které v době, kdy vše na Majdanu vypuklo, pořádalo vesele olympiádu a teprve následně využilo proruských nálad občanů Krymu umocněných Majdanem a vrátilo ho, po násilném darování Ukrajině Nikitou Chruščovem, zpět do Ruska. Na Krymu k tomu proběhlo referendum občanů a země byla připojena k Rusku na základě veřejného chtění všech obyvatel Krymu, tedy za jejich veřejné žádosti a souhlasu, nikoliv zákeřným dopisem nějakého krymského Bilaka. Ekonomické sankce, které EU za to uvalila na Rusko, byly v době opravdového nebezpečí valícího se od Muslimského bratrstva na celý civilizovaný svět přímo bezdůvodným hazardem. A to nejen ekonomickým, ale opravdu životně nebezpečným. Místo toho, aby se křesťanské civilizované velmoci spojily proti muslimským teroristům, se EU ze všech sil snaží, aby se staly s Ruskem nepřáteli. Proč to EU dělá? Komu to prospěje?

Co docílí EU dalšími stupňováními ekonomických sankcí vůči Rusku?

Po ekonomické stránce Rusku nezbude nic jiného, než hledat ekonomické partnery jinde ve světě. Vzhledem k nízkému zdanění díky prezidentem Putinem zavedené rovné dani se mu to jistě podaří. Vím, jaký byl v posledních letech boj podnikatelů o ruské trhy. I když ho to krátkodobě ekonomicky silně oslabí, z dlouhodobého hlediska to oslabí daleko víc EU. Rusko ji totiž přestane za čas potřebovat. A to nejen tím, že její průmyslové výrobky nahradí vlastními a vytvoří i soběstačnější zemědělství, ale především tím, že získá nové levnější dodavatele a po čase, až se EU vzpamatuje, nebude mít Rusko důvod smlouvy s nimi rušit a vracet se k nespolehlivým evropským partnerům. Vypovězením smluv si mocnosti přestanou věřit a místo potřebné  spolupráce vznikne mezi nimi nepřátelství. Což je zejména v době vážného konfliktu na Blízkém východě velice, přímo životně nebezpečné.     

Chápu západní i východní Ukrajince

  Chápu západní Ukrajince, že nenávidí Rusko. Na stalinskou a brežněvovskou diktaturu nemůžeme zapomenout dodnes ani my, a to se nám proti tomu, co se dělo na Ukrajině, nic nestalo. Neumíme si představit, že by díky stalinské kolektivizaci zemědělství zahynulo přes milion Čechů hlady…  Takže chápu, s jakým zklamáním byl přijat Janukovyč, když odmítl podepsat přístupové podmínky nabídnuté EU jako ekonomicky nevýhodné. Být Ukrajinkou, byla bych určitě na Majdanu a bojovala jako tamní Kyjevané za začlenění Ukrajiny do západních zemí.  A to i za cenu, že budeme nějaký čas chudší, než kdybychom přijali mnohonásobně výhodnější nabídky od nenáviděného Ruska.

Evropští státníci by si ale měli uvědomit i druhou stranu mince. A to, že polovinu Ukrajiny tvoří etničtí Rusové toužící naopak po připojení ke své rodné zemi - Rusku. Když už pro nic jiného, tak aby mohli mluvit svou mateřštinou. Že na Ukrajině se cítí podobně jako kdysi Češi v Rakousku-Uhersku, když byla povinnou úřední řečí němčina. I když EU vlastenectví považuje za sprosté slovo, v občanech všech států je přímo zakódované a boje za svou řeč a za národní sebeurčení probíhají ve světě stále.

Proč i přes toto odhalení o rozpolcenosti země usiluje EU o její připojení?

Co nastane po připojení Ukrajiny k EU?

I kdyby se nyní díky blížící se zimě situace na Ukrajině zklidnila, je otázkou, co bude po jejím připojení k EU, kdy otevře se zeměmi EU bezcelní zónu. Rusko bude nuceno vyhlásit cla na ukrajinské výrobky, aby do něj přes Ukrajinu nešly neproclené výrobky ze zemí EU. Země EU včetně Ukrajiny budou platit za ruský plyn, ale vyvážet do něj moci volně nebudou. Pouze dovoz bez volného vývozu způsobí saldo zahraničního obchodu a zadlužování. Zvláště země východní Evropy doplatí na zákaz obchodu s Ruskem. Na obsazených a zákazem obchodu s Ruskem oslabených západních trzích, budou hrát jen zdroj levné pracovní síly.

A to nehovořím o tom, že pokud chce oslabená země závislá na vývozu surovin být samostatná a vystupovat jako velmoc, musí zbrojit. Rusové mají navíc špatné zkušenosti s Evropou (Hitler, Napoleon). Vysvětlovat jim, že NATO je obranný blok, je nejen marné, ale dokonce směšné. Putin začal zbrojit, když USA vkročily do Iráku, rozbombardovali Libyi a bombardovali Jugoslávii. Putinova politika je realistická politika velmoci, která nechce dopadnout jako Srbsko.  

Ekonomické poškozování Ruska, je buď megalomanská mánie představitelů EU, aby jejich uměle vytvářený superstát byl největší říší na světě, nebo je to cílená a dlouhodobě připravovaná akce za účelem rozpoutání vážného válečného konfliktu, na který by bylo možné svést neúspěch vytvoření tohoto evropského superstátu. Od obojího nás Bůh ochraňuj!