Atelier profesora Knížáka navštívily osoby z transcendentna

Zatímco Veletržní palác - největší výstavní plocha Národní galerie v Praze, zeje místo obrazů prázdnotou, "Milan Knížák galerie" je nabita k prasknutí nejnovější tvorbou profesora Knížáka.

Zatímco Veletržní palác - největší výstavní plocha Národní galerie v Praze, kterou nám pro její výšku závidí celá Evropa(pamatuji na výstavy německých umělců, kteří jásali nad tím, že mohou vystavit 12 metrů vysoká díla v nejvyšší obrazárně v Evropě) zeje místo obrazů prázdnotou*), "Milan Knížák galerie"  je nabita k prasknutí nejnovější tvorbou profesora Milana Knížáka. Jestliže si osazenstvo AVU myslelo, že ho umlčí tím, že tohoto významného umělce vypudí ze školy, hluboce se mýlilo. Výstava ukazuje, že ho naopak nedůstojné jednání jeho kolegů, po chvilkovém rozhození, posílilo. A hlavně dalo mu prostor pro celodenní tvorbu. Jako by se již Bůh nemohl dívat na to, jak se může strhat v práci pro druhé, ať již šlo a vybudování důstojných prostor pro vysoce zadluženou Národní galerii nebo o výuku studentů na AVU, a poskytl mu prostor výhradně pro vlastní uměleckou tvorbu.

Ve svém malířském ateliéru na chalupě v západních Čechách za obětavé a láskyplné pomoci své milující choti Marie ve společnosti svých pěti roztomilých pejsků vytvořil přes prázdniny neuvěřitelných 30 portrétů osobností, které znamenaly v jeho životě něco podstatného a utkvěly mu v paměti. Většina z nich jsou osobnosti, se kterými se setkal jen skrze jejich díla. Nejde ale pouze o lidi, které by obdivoval, ale o hlavní osobnosti, které ovlivnily jeho život, aniž by třeba o to stál, jako např. zločinci Hitler, Stalin či Mao. 

Podstatné je, že všichni vyobrazení jsou již zesnulí. "Zobrazovat jen zesnulé se mi jevilo jako zákon, protože faktem smrti se podle mne s podobou člověka něco stane, i když neumím přesně sdělit, co. Měl jsem pocit, jako by se portrétované osoby vynořovaly před mýma očima z mlhy a žádaly mne, abych je namaloval, " vysvětlil našemu listu pan profesor.

Což zní takřka strašidelně. Když se člověk nad tím ale zamyslí, je to vysvětlitelné tím, že po přesycení současným (ne)uměním plným postprodukcí a dalších módních proudů či spíše proudečků, kterými se zaštiťují nenadaní rádobyumělci, vzpomeňme např. Entropu, se profesor Knížák ponořil v klidu svého západočeského ateliéru do vzpomínek. Po nedůstojném odchodu z AVU se na chvíli ocitl tak trochu v podobné situaci jako za komunismu, kdy se mu lidé vyhýbali, aby neměli problémy s takovým antikomunistou. Tehdy se obklopil loutkami, které začal sbírat a které mu nahrazovaly lidské přátele, nyní se v tichu přírody k němu vracely z trancendentna lidé, kteří ovlivnili a spoluvytvářeli jeho život.

"Tyto portréty se mi tiskly na promítací plátno, které mám v hlavě hned za očima. Nepovažoval jsem za důležité, že byly neostré jako sjetiny z počítače vytištěné nekvalitní tiskárnou,"  říká o nich profesor Knížák a dodává: "Chtěl jsem, aby podobizny realisticky vyjadřovaly podobu toho kterého člověka, ale aby z nich byl patrný i můj vztah k portrétovaným. Proto jsem dbal na to, aby techniky byly co nejrozmanitější. Používal jsem barokní iluzivní malbu s lazurami na jedné straně a minimalizující kresbu na druhé se škálou technik mezi tím. Snažil jsem se přistupovat k zobrazování individuálně. Hledal jsem vždy techniku, která by odpovídala mému pohledu na portrétovaného a přitom jsem si přál, aby obrazy byly jednoduché, zkratkovité, ale ne polopatické. Dokonce jsem z některých vytvořil malé rébusy přidáním různých  atributů či změnou části obličeje. Přesto jsem chtěl věrnost podoby zachovat. Nechtěl jsem malovat imaginární portréty, jen prostá zpodobení, kde k tváři patří i opar snů. Výběr byl proveden jen mými pocity. Ráciu jsem se vyhýbal. "

Ve výklenku galerie je výstavka knih profesora Knížáka i s ukázkou jeho sochařských děl.

A tím, že namaloval obličeje portrétovaných vystupujících z dálky a mlhy, vytvořil něco nadčasového, nesoučasného, něco, co vypadlo ze současné doby, a vzdálil se tak od davu umělců, kteří si myslí, že když pověsí za nohy koně s patronem naší země sv. Václavem či na zeď v Národní galerii auto, stanou se tím současnými Michelangely.

30 portrétů tvoří jeden celek

 "Po skončení práce jsem si uvědomil, že těchto 30 obrazů, které jsem vytvořil, je vlastně jediné dílo, a že by malby měly existovat pohromadě. Také proto jsem se rozhodl je vystavit společně," vysvětlil profesor Knížák. 

K výstavě vytiskl pan profesor  katalog, v němž navíc ke každému portrétu napsal text, který krátce nejen představil portrétovaného, ale vysvětlil důvody, proč právě on se stal jeho modelem. Tímto vysvětlením, jak na něho v životě zapůsobili portrétovaní, odhalil profesor Knížák s bezprostřední opravdovostí svoji osobnost více, než kdyby psal stylizované paměti. A protože postřehy pana profesora k portrétovaným osobnostem jsou opravdu zajímavé a nevšední a do jednoho článku je nejde vměstnat, budeme postupně o nich přinášet informace v dalších článcích.

Tímto výběrem několika tváří a životů, které na něj tak zapůsobily, že provázejí jeho život, podal profesor Knížák zprávu o svých zkušenostech se životem a o svém postoji k životu. Odhalil se tím jako opravdu renezanční umělec mající zájem nejen o umění, ale snad o vše kolem něj - o vědu, básně, filosofii, hudbu i politiku.

V galerii Milan Knížák vystavuje profesor Knížák i jiné obrazy. Všechny jsou pozoruhodné zejména jeho barevnými ledovými barvami, které umí zajímavě kombinovat. 

Není náhodou, že vědecký totem zvaný Einstein, je uveden v katalogu na prvním místě. Vybral také Maxe Plancka s jeho neefektním, úřednickým obličejem, ale zato génia, bez jehož konstanty by nemohla existovat moderní kvantová fyzika a všechny objevy s ní spojené. (Pikantní je, že Einstein Planckův pohled na fyziku nikdy neuznal.) Tito vědci měli zřejmě na profesora Knížáka v mládí opravdu velký vliv, protože začal studovat Matematicko-fyzikální fakultu Karlovy university. Nakonec ale jeho vášeň pro umění převážila.

Hodně lidí asi překvapí Knížákův vztah k básním, hudbě a filosofii, protože naše média ho vždy mylně představují jako bouřliváka a politického pravicového extrémistu stejně jako jeho přítele profesora Klause. Mýlí se samozřejmě až na tu pravicovotst v obou z nich."Básníci nemohli v kolekci hybět. Poezie mne provází od mých 14 let až dodnes. Chybí tam Jiří Wolker, který mi otevřel cestu k poezii. Chtěl jsem ho namalovat jako posledního, ale už jsem to nezvládl. Možná je to tím, že jsem Wolkrovi příliš blízko a že by nebyl na obraze dostatečně přesvědčivý a krásný. Vnitřně krásný," říká k otázce poezie Milan Knížák, který sám píše básně.

Svůj vztah k filosofům, kteří ovlivňovali a spoluutvářeli jeho životní postoje popisuje následovně: "Filosofie hrála v mém životě velkou roli, alespoň některé její části. A tak se v mé kolekci objevuje Friedrich Nietzsche, bláznivec Ladislav Klíma, ale i Jean Jacques Rousseau. Řadu filozofů končím Janem Patočkou, kterého jsem dobře znal." 

Dalším podstatným fenoménem Knížákova života byla a stále zůstává hudba, o níž  říká: "Od dětství jsem miloval moderní hudbu, jednoduchou, disharmonickou. (Dodnes pořádá koncerty moderní hudby se svou skupinou AKTUAL). Nikdo nechce věřit, že se mi taková hudba opravdu líbí. Ke mně z té mlhy přišlo hned několik tváří: Jaroslav Ježek, Eric Satie, John Cage a samozřejmě praotec moderní hudby Johann Sebastian Bach."

Zajímavé je, že většina lidí, kteří navštívili pana profesora v jeho ateliéru, se narodila v druhé polovině 19. století. To znamená, že patřili do doby vypjaté moderny, což vypovídá o jeho kladném vztahu ke všemu modernímu a novému. A dosvědčuje to, že  z umělců jako jednoho z prvních namaloval Marcela Duchampa s jeho zženštělou a poměrně nevýraznou tváří. "Stopa, kterou v umění zanechal, je mimořádně výrazná. Abych zdůraznil jeho výjimečnost, namaloval jsem mu rudý přeliv," říká o něm pan profesor.  Těžké prý pro něj bylo vystihnout Pabla Picassa, který se mu zjevoval jako velmi starý a tak mu namaloval rozpadající se hlavu s velkýma očima, která vypadala jako hlava kuřete a tak tuto verzi obrazu vyřadil. Nakonec ho namaloval jako v jeho modrém stylu, ale picassovské působivé oči uhodí každého při pohledu na obraz do očí stejně, jako by je maloval sám Picasso."

Galerie je vybavena moderním až extravagantním leč současně praktickým nábytkem, který vyrobil pan profesor

Profesor Knížák nemohl nezpodobnit svého duchovního přítele Vincenta van Gogha, velkého Rembrandta, bláznivého Marinettiho a pořád ještě zasutého Zdeňka Pešánka. Nakonec  namaloval úporného věčného rebela  Karla Teigeho, v jehož tváři chtěl znázornit něhu, kterou u něj nalézá. Korejský myslitel, fotograf, básník, podnikatel, pastor a zločinec Ahae, který zemřel teprve nedávno, patřil podle autora k nejúžasnějším lidem našeho světa.

Na dotaz, proč chybí Leonardo, o němž víme, že si ho pan profesor váží, odpověděl: "Přiznávám, že některé obličeje jsem kreslit nechtěl, nevěděl jsem si s nimi rady. Nikdo nezná identitu Mistra Třeboňského oltáře, ale naopak všichni známe Leonardovu vousatou tvář. K oběma těmto umělcům cítím velkou úctu, ale zařadit jsem je nemohl a nechtěl."

Nelze si nepovšimnout, že mezi 30 portrétovanými není žádná žena. To prý vyplynulo samo od sebe. "Fakt, že jsem maloval jen muže, jsem si uvědomil až post scriptum. To ukazuje, že jsem v raném  mládí hledal hrdiny, holky mě začaly fascinovat později i když jsem se jim nevyhýbal. Ale jsem rád, že nejsem genderově korektní, poněvadž vyváženost, rovnost a genderová korektnost jsou prázdná schémata současného světa, ke kterým se opravdu nehlásím," uzavřel pan profesor již jako politik. 

*)  Ve Veletřžním paláci se promítá jakési video pohyblivého obrazu pod názvem Prostor v rámci vizuálního umění, probíhá tam presentace další moderny Introducing, v níž rovněž nejde o malbu, s odůvodněním, aby se dal představením nejmladších umělců flexibilní prostor konkrétním kurátorům a podobné akce, které rozhodně s představou klasické obrazárny nesouvisejí ani náhodou, a podobné věci. Vždy jsem žila v představě, že v Národní galerii by se měli občané a školní děti seznamovat s nejvýznamnějšími díly nejen světových, ale i národních umělců - malířů, sochařů...  Že má být klenotem historie umění a nikoliv prostorem pro kurátory a televize. Za profesora Knížáka tomu tak bylo. Není divu, že nyní učitelé, kteří ji navštíví s dětmi, tvrdí, že tam již příště nepůjdou, že je to ztráta času... Škoda.

snímky Ivana Haslingerová, Fragmenty

© Kulturní komise ČR