Valné shromáždění OSN dnes velkou většinou přiřklo palestinskému státu status nečlenského pozorovatelského státu OSN a tím také uznalo jeho vznik. Proti hlasovalo pouze 9 zemí. Česká republika byla jednou z nich.
Ostatními statečnými byly Spojené státy, Kanada, Panama, dále čtyři miniaturní ostrovní státy (Marshallovy ostrovy, Nauru, Palau, Mikronésie) a samozřejmě Izrael. Dalších 41 zemí se zdrželo hlasování (z toho 12 členských zemí EU) a 138 zemí hlasovalo pro vznik palestinského státu. Výsledek hlasování ale nevyjadřuje všeobecnou lásku k palestinskému lidu (celá palestinská záležitost je v tomto kontextu až na druhém místě), jde zde hlavně o postoj vůči židovskému státu a odmítání jeho argumentace. Samotné uznání Palestiny je nešťastné, ale předem se dalo očekávat, že to tak dopadne. Co je ale mnohem smutnější: poměr hlasů, kterým byl palestinský stát uznán. Můžeme z něho vyčíst několik důležitých signálů: 1) vliv arabské lobby v celém světě neustále roste 2) v mnoha zemích Evropy dosáhl strach z vlastních arabských občanů takové míry, že se před nimi vlády zbaběle krčí a uhýbají do kouta, i když vědí, že je to špatně (Německo, Francie, Anglie) 3) Izrael je méně oblíben než bychom čekali, a to navzdory různým formám pomoci ostatním zemím (například při katastrofálním zemětřesení na Haiti tam Izrael jako první nezištně vyslal svoji nemocnici i záchranný tým a zasloužil se o záchranu velkého počtu lidí, řadě zemí poskytuje své technologie a poradenství v oblasti pouštního zemědělství apod.), alespoň od těchto zemí bych očekával gesto podpory Izraele 4) proti Izraeli se postavil prakticky celý svět s výjimkou Kanady a Spojených sátů. Ony 4 ostrovní státečky jsou ve skutečnosti satelity USA – všechny patřily ještě nedávno pod jeho mandátní správu a Panama je na USA závislá od té doby, co tam zmařily Noriegův puč v roce 1989. Česká republika dnes zopakovala svůj postoj z roku 1948, kdy se jako jediná země světa odvážila prolomit embargo a dodávkami zbraní pomohla udržet samotnou existenci nově vznikajícího státu. Také nyní se postavila po bok USA a Kanady a jako jediná svobodná země z celého zbytku světa vyjádřila jasnou podporu Izraeli. Naše ministerstvo zahraničí vydalo hned po hlasování prohlášení, z něhož cituji: “Česká republika je přesvědčena, že společného cíle - kterým je Stát Izrael a nezávislý, demokratický,j souvislý a životaschopný Stát Palestina, žijící vedle sebe v míru a bezpečí – může být dosaženo pouze přímými jednáními. Nesouhlasíme s žádnými jednostrannými kroky, které mohou poškodit či ohrozit mírový proces vedoucí k dvoustátnímu řešení. Česká republika hlasovala proti palestinskému návrhu na udělení statusu nečlenského pozorovatelského státu, protože se obává, že by mohl vyústit v další odklad obnovení mírového procesu.” (konec citátu) Zcela se ztotožňuji s tímto prohlášením a pokusím se vysvětlit proč: 1) Vznik samostatného státu na rozdrobeném území je nesmysl. Takový stát ve skutečnosti není funkční ani životaschopný a musí být udržován naživu umělými zásahy. Vznik palestinského státu je ve skutečnosti možný až ve chvíli, kdy je tento stát schopen kontrolovat, spravovat a chránit své území v jeho vnějších hranicích. 2) Izrael stojí o vznik palestinského státu a je ochoten mu předat i území, ale pouze na základě dvoustranného jednání, kterým by se stanovily podmínky vzniku a fungování Státu Palestina (podpis mírové smlouvy a nastolení normálních sousedských vztahů). Bez těchto podmínek nelze pokročit dál, protože předání Pásma Gazy zcela do palestinských rukou v září 2005 jasně ukázalo, že tudy cesta k míru za současných okolností nevede (před týdnem jsme to mohli pozorovat). Stát Izrael nemá zájem o výkon vlády nad 4 miliony převážně nepřátelsky naladěného arabského obyvatelstva, ani o vydržování armády na nehostinném území Západního břehu Jordánu nebo Pásma Gazy. Jediné co chce je, aby se vyjednalo oboustranně výhodné řešení a aby se toho zatěžujícího břemene mohl co nejdříve zbavit. Nutnost dvoustranných přímých jednání je zakotvena v každé smlouvě, kterou Izrael s Palestinci v uplynulých 20 letech uzavřel a až do včerejška ji zdůrazňovala i Organizace spojených národů. Přesto palestinský prezident Mahmúd Abbás podniká jednostranné kroky obcházející jednání s izraelskou vládou a opakovaně se snaží posunovat palestinský status výš a výše po stupních OSN a mezinárodního uznání. Proč to dělá? Aby dosáhl svého bez nutnosti hledání kompromisů, na které by v jednání s Izraelem musely přistoupit obě strany. Izrael svoji ochotu ke kompromisům opakovaně deklaruje a také dokazuje (zrovna zmiňovaným předáním Pásma Gazy Palestincům, nebo postupným vyklízením Západního břehu). Palestina se jedná přesně opačně. Z hlediska objektivní spravedlnosti je to podraz a obcházení pravidel, ke kterým se palestinské vedení opakovaně zavázalo. 3) Stát Palestina musí existovat od počátku jako schopný a důvěryhodný partner, který dokáže zajistit bezpečnost svého obyvatelstva i sousedních zemí, a který je schopen svým lidem efentivně vládnout i sloužit. Zatím na to ale není ani trochu připraven. Tento článek píši v Betlémě na území Západního břehu. Za okny se právě teď ozývá oslavná střelba, výbuchy ohňostrojů a ryk rozjařených Palestinců, kteří oslavují svůj nový stát. Zcela je chápu a rozumím jejich radosti. Ale stačí mi z toho okna vyhlédnout na ulici a hned mi ten pohled připomene, že vznik Státu Palestina neřeší žádný z jejich palčivých problémů každého dne – nepořádek, špatně fungující infrastrukturu, všudepřítomnou korupci, chudobu, velmi špatně fungující administrativní systém a další, naopak je spíše prohlubuje. Vznikající stát je totiž z velké části financován ze zahraničních zdrojů – převážně na základě rozhodnutí příslušných vlád. Z určitých sympatií nebo možná i z nějaké vypočítavosti, teče do Palestiny nejvíce peněz z Evropské unie. Která vláda si však v současné době dovolí vyhazovat peníze svých daňových poplatníků ve prospěch státu již vzniklého, který opakovaně dokazuje svoji nesolidnost i nesolventnost? A která banka si dovolí někomu půjčit peníze, o kterých předem ví, že s vracením budou potíže a většinu dluhu nikdy neuvidí zpět? Stát Izrael vyjadřuje opakovaně ochotu pomoci Palestině s budováním efektivní administrativy, která by zajistila fungování nového státu a zároveň by byla jakousi zárukou normálních sousedských vztahů. Tuto ochotu dokázal například výcvikem a vyzbrojením palestinské policie a dalšími podobnými projekty. Přesto s ním Palestina nechce vyjednávat z pozice přátelství nebo alespoň sousedství, ale z pozice síly, kterou se snaží čerpat z podpory ostatních zemí světa. 4) Dokud nebudou vyřešeny palestinské vnitřní rozpory – zvláště rozdělení a nenávist mezi Fatáhem ovládajícím Západní břeh a Hamásem, ovládajícím Pásmo Gazy, není ani možné, aby Palestina uzavírala s Izraelem jakoukoliv mírovou smlouvu, protože druhá strana Palestiny ji okamžitě odmítne dodržovat. Uznání palestinského státu Valným shromážděním OSN ještě neznamená, že Stát Palestina začal opravdu existovat. Pouze se Palestinci přesunuli z pozice uznané entity do pozice uznaného nečlenského státu OSN. K tomu, aby byli uznáni za členský stát OSN, by museli získat souhlas Rady bezpečnosti OSN, a přes tu to díky americkému vetu nemůže projít. Palestinci teď získali kromě některých vyšších práv v OSN především důležitý signál. Většina zemí stojí za námi. Nemusíme jednat s Izraelem, můžeme si dělat co chceme. Navíc OSN sama vždy zastávala stanovisko, že izraelsko-palestinský konflikt lze řešit pouze jednáním mezi těmito dvěma stranami. Od nynějška to neplatí. Palestina smí postupovat vpřed sama a nemusí se na nic ohlížet. Uvidíme, jak daleko tímto směrem dojde a jak se to v budoucnu vymstí celé OSN. Naděje na mírové a spravedlivé uspořádání palestinského území mizí zase v nedohlednu. Občas jsem hrdý na to, že jsem Čech. Třeba když přivezli hokejisté medaile z Nagana, nebo když Štěpánek s Berdychem vybojovali Davis Cup. Dnes jsem ale ještě mnohem hrdější. Česká republika se opět postavila na stranu práva, spravedlnosti a zdravého rozumu. Psáno v Betlémě 29.11.2012
