Oslavy Dne Jeruzaléma na vlastní kůži.

Letošní oslavy Dne Jeruzaléma mě opravdu zaskočily. A to jsem si po téměř 200 návštěvách Izraele myslel, že mě tam toho již moc nepřekvapí.

Každému, kdo si přečetl některý z mých dřívějších blogů, musí být jasné, že mě opravdu nemůže podezírat z nadržování Palestincům. Mé postoje jsou formovány dlouholetou zkušeností s oběma místními etniky a zároveň znalostí historických i současných souvislostí. Izraelskou demokracii někdy nazývám křišťálovou (ve srovnání s tou naší je to zcela zřejmé). Izraelcům z různých důvodů držím palce a nijak se za to nestydím. Zároveň ale vím, že situace opravdu není černobílá a mé poslední zážitky to znovu potvrzují. Berte to jako osobní svědectví.

     Od čtvrtečního večera do pátečního večera 28.Ijáru (podle židovského kalendáře, podle našeho to bylo letos 18.- 19.5.) slavil Izrael Den Jeruzaléma. Během Šestidenní války před 56 lety došlo k dobytí východní poloviny Jeruzaléma izraelskou armádou a ke znovusjednocení města, které bylo do té doby 19 let rozděleno na jordánskou a izraelskou část. O 13 let později Izrael prohlásil Jeruzalém zákonem za své nedělitelné hlavní město.

     Pro Židy je Den Jeruzaléma vždy velký důvod k oslavám, naopak místní muslimští Arabové toto výročí považují za prokleté, protože ztratili svrchovanost nejen nad částí města, ale především nad posvátným okrskem, kde stojí jejich mešity Skalní dóm a Al-Aksa. Na stejném místě stál předtím židovský chrám a proto je to nejsvatější místo také pro Židy, ale zároveň také neustálé jablko sváru.

     Již po několikáté jsem byl právě na tento svátek v Jeruzalémě a shodou okolností jsme byli na Chrámové hoře ve chvíli, kdy tam v rámci oslav přicházely velké židovské skupiny na exkurzi. V jedné z nich jsme viděli izraelského ministra vnitra Itamara Ben Gvira. Atmosféra houstla každým okamžikem a pouze masívní přítomnost policejních těžkooděnců a armády bránila tomu, aby tam nedošlo k vážným střetům mezi muslimy a židy.

Celé jeruzalémské Staré město bylo plné slavících Židů s vlajkami a symboly vítězství, ve čtvrtek navečer se v rámci tzv. Vlajkového pochodu konaly desetitisícové pochody, jejichž trasa vedla muslimskou čtvrtí a končila velkolepou oslavou u Zdi nářků. Během těchto pochodů již ke střetům mezi oběma komunitami docházelo, bezpečnostní složky musely vyvinout velké úsilí k zajištění bezpečnosti, ale kromě několika lehčích zranění a 10 zatčených na obou stranách, se Vlajkový pochod během letos obešel bez větších škod a ztrát. Mohu konstatovat, že bezpečnostní složky fungovaly na výbornou a zároveň letos byli Arabové nezvykle mírní.

střet v uličce

V pátek 19.5. před polednem svolával muezzín muslimské věřící na Chrámovou horu ke svátečním modlitbám. Naše skupina právě procházela úzkými uličkami nedaleko Chrámové hory a sledovali jsme sílící proudy muslimů spěchajících tam splnit páteční náboženskou povinnost, když byl náhle hlas muezínna přehlušen zpěvem z blízkého okolí. Naší uličkou pochodovala stovka židovských mladíků, kteří nesli státní vlajky a zpívali židovské národní písně. Dorazili na rušnou křižovatku uprostřed muslimské čtvrti a zcela ji zablokovali. Přerušili muslimům přístup na Chrámovou horu a asi čtvrt hodiny tam pouze stáli, mávali vlajkami a křičeli různá hesla. Kromě vlasteneckých tam ale zněly věty jako : „Jeruzalém navždy pouze židovský!“, „Smrt teroristům!“ a občas žel také „Smrt Arabům!“ Na první pohled bylo jasné, že se jedná o provokaci a tito kluci čekají, kdy je místní arabská mládež napadne. Z arabské strany ale odpověď zatím nepřicházela.

Z opatrnosti jsem naši skupinu zadržel kousek za touto demonstrací síly a nacionalismu, abychom to mohli zblízka pozorovat, ale zároveň se nedostali do hrozícího konfliktu. Po nějaké době se tato skupina obrátila a stejnou cestou okolo nás se opět s patřičným hlukem vracela zpět uličkou, kde jsme se tiskli k domu, abychom jim umožnili průchod. V čele davu mladíků šel o několik let starší mladý muž se samopalem, který byl evidentně jejich vedoucím. Měl na sobě připevněný mikrofon se zesilovacím zařízením a udával svým mladším kolegům začátky slok a rytmus.

Nás coby cizinců si nevšímali, ale arabský prodavač ze sousedního obchodu, který pozoroval dění vedle nás, si vysloužil řadu nenávistných pohledů a nadávek. Když ho potom jeden z židovských kluků nazval „arabskou svi.í“, tak už to nevydržel a podobným způsobem mu odpověděl. V tu chvíli byla kolem něho skupina křičících Židů a zdálo se, že ho v nejbližší chvíli napadnou. Jeho kolega se ho chěl zastat, ale okamžitě i jeho obklopil divoký dav a zasypal oba Araby nadávkami. Za pár okamžiků se objevil onen ozbrojený vedoucí a snažil se své kolegy uklidnit, ale bez výsledku. Emoce již byly vypuštěny, nenávist doslova stříkala na všechny strany a kluci ho vůbec neposlouchali. V okamžiku, kdy se ve vzduchu začaly objevovat pěsti a vypadalo to, že budou Arabové lynčováni, dorazila naštěstí policejní jednotka, která měla na nedaleké křižovatce stanoviště. Teprve jí se podařilo vysvobodit oba Araby z obklíčení a přimět sto mladých rozvášněných Židů k odchodu.

Hluboce jsem si oddechl. Jakmile by vypukla skutečná rvačka, okamžitě by se do ní zapojili všichni Arabové z okolí, lítaly by cihly a kameny, později možná i gumové projektily a pravděpodobně bychom nějakou ránu schytali i my, nezúčastnění diváci. Co nejrychleji jsem naši skupinu odvedl ven za Damašskou bránu a tam jsme si celou situaci v ústraní na trávníku vysvětlovali. Za chvíli se ale z jiného směru objevila velká skupina židovských mladíků a začali napadat místní Araby v prostoru před branou. Ti si to nechtěli nechat líbit a došlo k potyčkám, při kterých byly ve vzduchu nejen pěsti a klacky, ale i mandarínky a pomeranče místních trhovců. Opět se vše odehrávalo těsně před námi. S překvapením jsme zjistili, že se jedná o stejnou skupinu jako předtím. Z jejich projevů i oblečení bylo zřejmé, že jsou to mladí židovští kluci pocházející z osad na Západním břehu Jordánu.

Arabský dav rostl a v jednu chvíli se mu podařilo zahnat židovské kluky do defenzívy. Ta ale neměla dlouhého trvání, stovka Židů se opět zformovala a zaútočila znovu. Než stačilo dojít k vážné bitvě, zasáhl oddíl izraelské policie. Nejprve od sebe oddělil oba bojující tábory, ale byli to Židé, kteří se nechtěli nechat usměrnit. Přelézali zábradlí a zkoušeli napadnout Araby oklikou. Nakonec museli policisté vystřelit na židovskou skupinu granát se slzným plynem a použít hrubší násilí. Teprve potom se jim podařilo situaci uklidnit a mladí Židé vyklidili pole.

Podobné střety pokračovaly na mnoha místech Jeruzaléme celý den. Jakkoliv mám zkušenost, že obvykle bývají za provokacemi skupiny mladých Arabů, tentokrát musím žel konstatovat, že provokatéři a útočníci pocházeli ve všech případech, kterých jsem byl během těchto 2 dnů svědkem, z židovské strany.

Posledním vrcholem pro mne byl sobotní večer 20.5. Navzdory šabatu byly ulice celý den plné slavících Židů a napětí. Dávno po skončení šabatu - okolo 22. hodiny jsme jeli autobusem sami dva s mým řidičem po Bar Levově třídě (jedné z hlavních ulic v centru Jeruzaléma). Nedaleko ortodoxní čtvrti Mea Šearim jsme museli zpomalit kvůli provozu a ve chvíli, kdy jsme míjeli skupinku ortodoxních mladíků, stojících na chodníku, vyletěly z jejich hloučku kameny a zabubnovaly na náš autobus. Řidič přidal a prohodil: “Jednou vypuštěný džin se do láhve špatně vrací. Doufám, že nerozbili okno.“ Pavučinka na bočním okně žel byla a s každým hrbolkem na silnici se rozrůstala, až okno povolilo... Autobus byl čistě bílý, bez jakéhokoliv nápisu nebo čehokoliv co by mohlo vyprovokovat útok. Ani nevěděli komu patří. Prostě emoce a potřeba ničit.

Co tím chci říci? Chápu oslavy Jeruzalémského dne a je mi jasné, že je to každoroční příležitost, kdy Židé demonstrují, že pány Jeruzaléma jsou oni.

Zároveň je ale zřejmé, že následujícího dne tam podobné projevy již neměly co dělat. Podněcování rozvášněných kluků k výtržnostem a provokacím ve chvílích a na místech pro Araby svatých, je daleko za hranou. Nenávist, kterou jsme pozorovali z bezprostřední blízkosti, byla tentokrát hrozná a nebezpečná. Umožněním takovýchto jejích projevů si Izrael koleduje o další napětí a problémy.