Mubarak padl. A co dál, arabský světe?

Egyptský prezident Husní Mubarak ohlásil rezignaci po třech týdnech bouřlivých pouličních protestů. Nejedná se o žádné překvapení – již několik let bylo jasné, že jeho režim v Egyptě se drží u moci pouze díky podpoře Spojených států, Evropy a sousedního Izraele. Po pádu tuniského prezidenta došlo tedy i na něho. Otázkou není co bude s ním, ale co přijde po něm.

Stárnoucí vládce pseudodemokratického egyptského státu na Nilu měl v informovaných kruzích přezdívku „Veselá kráva“ reflektující jeho věčný úsměv navzdory hrozivým problémům vlastní země. Egypt není a nikdy nebyl demokracií euroamerického typu – podobně jako prakticky všechny ostatní arabské země. Převrat, ke kterému právě dochází, může sice na první pohled demokraticky vypadat, ale jakmile revoluční nadšení pomine, hrozí obrovský chaos. Země s tak propastnými společenskými a třídními rozdíly, jako má nejen Egypt, ale i řada dalších arabských (potažmo muslimských) zemí, nemůže nikdy vybudovat funkční demokracii, dokud nebudou vyřešeny ty nejhorší sociální problémy (katastrofální chudoba, bezbřehá korupce a kolabující infrastruktura). V takovém případě může udržet fungující vládu pouze silný monarcha, diktátor nebo „demokraticky zvolený“ oligarcha s dlouhými prsty (pro příklad nemusíme chodit daleko – stačí se podívat na Rusko). Mubarak byl kombinací všech tří kategorií (pouze bez královské krve) a jako takový byl jakousi zárukou, že jedna z nejvýznamnějších arabských zemí udrží přátelský a vypočitatelný kurs své zahraniční i vnitřní politiky. Nyní visí ve vzduchu velká neznámá – co bude dál? V Egyptě zatím není osobnost, která by ho z tohoto pohledu mohla nahradit. Navíc Egypt už nikdy nebude stejný jako dosud. Masy se namlsaly relativně snadně dosaženým vítězstvím a v budoucnu nedovolí nikomu aby demokraticky vládl. Jakékoliv nutné reformy vyvolají další bouře lidu a nutnost nástupu vlády tvrdé ruky. Kdo ji dnes může reprezentovat? Nikdo takový se zatím v egyptské opozici neobjevil a ani při pohledu na vlivné Egypťany ve světě se nezdá, že by byl někdo na obzoru. V takovém případě se naskýtají pouze tři možné scénáře: Za prvé – v Egyptě bude držet v ruce vládu armáda a její vůdcové budou mezi sebou usilovat o moc – podobným vývojem Egypt prochází již od dob Násirova vojenského puče v roce 1956. Tento scénář by byl v současné době pro Egypt i okolní země nejpřijatelnějším řešením, nicméně je otázkou na jak dlouho, v současném vření uvnitř arabského světa. Za druhé – země se po vystřízlivění z revolučního nadšení dostane do obrovského chaosu, který se vymkne armádě z ruky a zavládne právo silnějšího. Tento scénář je ale nejméně pravděpodobný. Za třetí – k moci se postupně prodere Muslimské bratrstvo – jedna z nejstarších a nejvlivnějších muslimských politických organizací, usilující o postupnou teokratizaci země (rozuměj nastolení vlády Alláha podle představ proroka Mohameda). Ponechme stranou prostředky, které Muslimské bratrstvo k prosazení svých cílů používá (například atentát na Mubarakova předchůdce Sadata) a omezme se pouze na konstatování, že v případě úspěchu bratrstva čeká Egypt budoucnost podobná íránskému teokratickému státu (s větší dávkou tvrdosti). V každém případě by to nebyla snaha o udržení míru v oblasti a o přátelské vztahy se Západem. Dovoluji si vyjádřit obavy, že tento scénář se mi jeví ve střednědobém horizontu jako velmi pravděpodobný. Odhlédneme-li od Egypta, můžeme podobný revoluční vývoj vidět v řadě dalších arabských států – zejména těch „demokratických“. Větší šanci na udržení statusu quo bez zásadních otřesů mají monarchie – zvláště ty bohaté na ropu – tedy Saudská Arábie a okolní emiráty. Kromě fungující administrativy a infrastruktury nemají tak výrazné sociální rozdíly, a navíc mají panovníci kam sáhnout pro uspokojení případných požadavků svých poddaných. Testovacím kamenem dalšího vývoje bude Jordánsko – kde schopný a velice oblíbený král Abdulláh II. vládne společnosti hluboce rozdělené na dva tábory – palestinský a beduinský. Beduíni, kteří se považují za právoplatné Jordánce a mají velký vliv ve vládě i ve společnosti (patří k nim i královský rod) těžko snášejí rostoucí příliv obyvatel palestinského původu, které Jordánsko přijímalo s otevřenou náručí (a v roce 1970 na to tehdejší král Husajn málem doplatil). Revoluční kvas se v Jordánsku již projevuje menšími demonstracemi a především neslýchanou kritikou královny Ranji, která je palestinského původu. Lze sice předpokládat, že se místní situace uklidní a král Abdulláh II. situaci zvládne, ale právě na tom, jakou cenu ho to bude stát, budeme moci odhadnout další vývoj v arabském světě. V případě (nepravděpodobného) pádu jordánského krále se v bezprostředním ohrožení ocitne Izrael a nelze očekávat, že by zůstal sedět se založenýma rukama. V každém případě se počátkem roku v Tunisu daly do pohybu události, které značnou měrou ovlivní nejen situaci na Blízkém východě, ale i v Evropě a víceméně v celém světě. Počítejme s kolísáním cen nejen ropy, ale i potravin a zboží, a nelze vyloučit ani případné silové střety.. Nechtěl bych být prorokem špatných zpráv, ale současná situace na Blízkém východě mnoho důvodů k optimismu nedává.