Donald Trump dnes oficiálně uznal jménem USA Jeruzalém jako hlavní město Izraele. Následovat bude přesun amerického velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma. Rozporuplné reakce z celého světa na sebe nenechaly dlouho čekat.
Připomeňme si o co vlastně jde.
V roce 1948 vznikl z rozhodnutí OSN stát Izrael s hlavním městem Tel Avivem. Z Jeruzaléma mělo být dle OSN mezinárodní město se zvláštním statusem. V navazující válce Izrael sice uhájil svoji nezávislost, ale Jeruzalém byl ve chvíli podepsání příměří rozdělen na dvě části - západní, která byla v rukou Izraele a východní, kterou drželo Jordánsko. A tak to zůstalo v následujících 19 letech. Posvátným městem všech tří monoteistických náboženství probíhala přísně střežená hranice, připomínající rozdělený Berlín. Problémem bylo, že na arabské straně zůstala celé Staré město, včetně tradiční židovské čtvrti a hlavně včetně nejposvátnějšího místa židů – starověké Západní zdi chrámu, známé také jako Zeď nářků. Navzdory podepsaným podmínkám příměří nebylo židům umožněno aby svá posvátná místa mohli navštívit alespoň o svátcích, což velmi těžce nesli.
V roce 1967 vypukl vojenský konflikt Izraele se Sýrií a Egyptem, známý jako Šestidenní válka. Izrael hned na počátku varoval jordánského krále Husajna před zapojením do války s tím, že Jordánsku zaručuje, že na něj nebude útočit a zůstane zachován status quo. Jordánský král ale neodolal nátlaku Egypta, nechal se do válečného dobrodružství zatáhnout a právě v Jeruzalémě zaútočil na izraelské ozbrojené síly. Později to ve svých pamětech označil za největší chybu svého života. Izrael reagoval na útok a překvapivým protiútokem se mu podařilo obsadit Staré město a později celý východní Jeruzalém i Jordánskem anektované (v rozporu s rozhodnutím OSN) území na západní břehu Jordánu. V roce 1994 došlo k podepsání jordánsko-izraelské mírové smlouvy, v jejímž rámci se Jordánsko zcela zřeklo jakýchkoliv nároků na území ležící na západ od Jordánu včetně východního Jeruzaléma. Jakkoliv se dnes v některých kruzích mluví o Izraelem okupovaném území, tak to z právního hlediska není pravda.
Mezitím přijal izraelský parlament již v roce 1980 zákon o Jeruzalémě, ve kterém byl Jeruzalém prohlášen za „věčné a nedělitelné hlavní město Izraele.“ Tento krok vzbudil velkou nevoli zvláště v arabských a komunistických zemích. Na základě jejich tlaků a nepokrytého vydírání se žádná země neodvážila veřejně vyjádřit svůj souhlas s Izraelci tím, že by přestěhovala svoje velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma. Americký kongres rozhodl o přestěhování jejich ambasády již následující rok po podpisu izraelsko-jordánské mírové smlouvy (tedy v roce 1995), ale do této chvíle bylo praktické provedení tohoto kroku odkládáno. Každý z předchozích prezidentů to sice sliboval ve svých volebních kampaních, ale potom každý půlrok podepisoval rozhodnutí o odložení stěhování.
Donald Trump nyní pouze přestává hrát hloupé divadlo s americkými voliči, s Izraelem a koneckonců i s Palestinou. Otevřeně se přihlásil k 22 let starému rozhodnutí představitelů své země a ukázal, že nazrál čas, aby se otázka izraelsko-palestinského spolužití dostala ze slepé uličky. Protože otázka Jeruzaléma je hlavním problémem blokujícím jakýkoliv pokrok v izraelsko-palestinských vztazích. Samotné stěhování americké ambasády je pouze symbolická záležitost, protože USA mají dávno v Jeruzalémě obrovský komplex generálního konzulátu a technicky by mohlo dojít pouze k výměně „cedule na dveřích“ a přestěhování velvyslance. Navíc stěhování není ještě na pořadu dne a může trvat i několik let. Ale kostky jsou vrženy, Donald Trump překročil Rubikon a symbolicky potvrdil to, co je již řadu let zjevné. Jeruzalém je skutečně hlavním městem Izraele.
Lze předpokládat, že následovat budou další země. Doufám, že mezi nimi bude i Česká republika. Když o tom před několika lety otevřeně mluvil Miloš Zeman, bylo to jak výbuch bomby. Okamžitě se sjeli zástupci Ligy arabských států aby to odmítli. Izraelský premiér Netanjahu naopak vřele ocenil odvahu českého prezidenta a v nevídaném gestu nabídl české ambasádě svoji vlastní vilu v Jeruzalémě jako sídlo přestěhovaného velvyslanectví. Oběma státníkům však v té chvíli bylo jasné, že se jedná o hezká prohlášení, ale realita stěhování velvyslanectví je ještě daleko. Nyní se však zdá, že se věci začínají hýbat kupředu, což je pozitivní signál pro všechny zúčastněné strany.
Podívejme se na ohlasy druhé strany. Kromě povinných reakcí ze strany okolních arabských zemí, které musí Trumpovo prohlášení odsoudit už proto aby neztratily tvář, je zajímavé prohlášení Evropské unie, která drží stále svoji propalestinskou linii a americké prohlášení ústy své komisařsky pro zahraniční záležitosti odmítla. Další projev evropské krátkozrakosti a servilnosti vůči arabským potažmo islámským zemím. Rusko se vyjádřilo zdrženlivěji, ale také odmítavě. Samozřejmě, vždyť se jedná o aktivitu jejich velmocenského soka a navíc si Rusko dobře uvědomuje, že si musí nejprve samo udělat pořádek s islámskými zeměmi na svých jižních hranicích. Turecko pohrozilo vypovězením nedávno opravených diplomatických vztahů s Izraelem (s Amerikou si je rozházet zatím nedovolí), což by Izrael dnes už nemuselo tolik bolet, protože během minulé diplomatické blokády se mu podařilo vyřešit řadu problémů i bez Turecka (například výpadek dodávek turecké pitné vody) a nyní není na Turecku nijak závislé. Rozhořčené reakce Saudské Arábie a Jordánska lze brát s rezervou, obě země jsou na spolupráci s Izraelem již tolik závislé, že se od ní nenechají kvůli Palestincům odstřihnout, zvláště když k nim obě země nemají zrovna vřelé vztahy. Zato na Izraeli je Jordánsko závislé díky vodě a odběru zemního plynu (plus neveřejné vojenské smlouvy) a Saudská Arábie pochopila, že Izrael je její jedinou nadějí na rekultivaci pouště a zajištění budoucnosti i poté, co dojdou ropné zásoby. Egypt má co dělat sám se sebou, Sýrie také, takže zbývají již jen Palestinci a libanonské hnutí Hizballáh.
Hnutí Hizballáh sice hrozí a dokázalo by lokálně ohrozit severní hranice Izraele, ale předchozí konflikty již dostatečně jasně ukázaly, že se proti Izraeli otevřeně postavit nemůže. Navzdory rétorice si je toho dobře vědom i hlavní šéf Hizballáhu Hasan Nasralláh, který sice bude zdálky vyhrožovat, ale ze strachu o svůj život a svoji pozici si nedovolí nic víc.
A samotní Palestinci jsou nesmiřitelně rozděleni na frakci Fatáh podporující palestinského prezidenta Mahmúda Abbáse a frakci Hamás, vedenou Chálidem Mašálem. Trumpovo prohlášení je sice dočasně sjednotí ve vyjadřování nenávisti vůči Izraeli a USA, ale jakmile se přežene první vlna emocí dojde ke zklidnění. Nyní vyhlásili 3 dny hněvu, což znamená demonstrace, nepokoje a pokusy o teroristické útoky. Izraelské bezpečnostní složky s tím počítají již od chvíle, kdy se o Trumpově prohlášení začalo spekulovat. Relativní klid, který v Izraeli panoval v uplynulých třech letech, vyhovoval nejen Izraelcům, ale i Palestincům, kterým se za tu dobu viditelně zlepšily životní podmínky v řadě oblastí a to především na Západním břehu Jordánu. Představa, že by to mohli opět nadlouho ztratit, je pro ně tak demotivující, že neočekávám větší problémy poté, co opadne první rozčilení a skončí ony vyhlášené dny hněvu.
Na jejich postavení se totiž nic nezmění. Izrael jim zaručuje právo na jejich svatá místa, včetně svatyně Al-Haram al-Qudsí aš-Šaríf známé jako Skalní dóm. Hlavním městem jejich neoficiálního státu je Ramalláh pár kilometrů na sever od Jeruzaléma a vybudování hlavního města v Jeruzalémě je nejen z politických, ale především z technických důvodů nereálné. Trumpův dnešní krok jim především ukázal, že pokud chtějí něčeho dosáhnout a posunout se vpřed, musí se dohodnout s Izraelem. A tomu se v uplynulých letech všemožně bránili.
P.S. Dvacet minut po zveřejnění tohoto blogu se v izraelských médiích objevila zpráva, že Česká republika následuje amerického prezidenta a její ministerstvo zahraničí vydalo prohlášení, že také uznává Jeruzalém za hlavní město Izraele v hranicích z roku 1967 a v budoucnu by uznalo Jeruzalém i za hlavní město případného palestinského státu. Rozhodnutí o stěhování svého velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma bude záviset na výsledcích jednání s klíčovými partnery v regionu i ve světě.
Zároveň článek konstatuje, že Česká republika je jedním z nejbližších spojenců Izraele a připomíná historické okamžiky, kdy se naše země postavila na podporu Izraele.
Zde je odkaz: http://www.israelnationalnews.com/News/News.aspx/238968
