Pokus o převrat, o který se pokusila část turecké armády skončil fiaskem. Takovým, že se hned vyrojila řada otázek – kdo mohl takový zpackaný puč vymyslet?
Odpověď je vskutku jednoduchá – turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, či spíše někdo z jeho nejbližšího okolí. Že je to pouhá konspirační teorie? Nikoliv, přesně to zapadá do hry, kterou Erdogan hraje a se kterou míří k nejvyššímu cíli.
Když se Recep Tayyip Erdogan v roce 2003 stal premiérem, hrála armáda v Turecku významnou roli. Byla zárukou demokracie, dodržování ústavy a toho, že je Turecko formálně sekulárním státem, navzdory tomu, že jsou téměř všichni jeho obyvatelé muslimové. V minulosti zasahovala vždy, když měly armádní špičky dojem, že zemi hrozí islamizace veřejného sektoru a státní správy.
Během 11 let Erdoganova premiérování došlo postupně a nenápadně k demontáži této armádní role a od roku 2014, kdy se stal Recep Tayyip Erdogan tureckým prezidentem, se nedá o roli armády jako strážkyně demokracie a sekularity mluvit vůbec. Erdogan velmi chytře využívá své popularity mezi občany zvláště středních a nižších vrstev společnosti a metodou postupných kroků se jednak zbavuje svých protivníků a jednak nenápadně posiluje svoji moc. Má však kromě armády ještě další překážku na cestě k absolutní moci a tou je justice. Zdaleka ne všichni soudci jsou ochotni pracovat na Erdoganovu objednávku, v minulosti se mnohokrát stalo, že byli osvobozeni lidé obvinění třeba z protistátní činnosti (kterou se ale nepodařilo prokázat).
Současný puč zabil několik much jednou ranou:
1) Erdogan se zbavil řady nepohodlných lidí ve vedení armády. Prostě se je podařilo označit nálepkou „pučisté“ nebo „teroristé“ a mnozí z nich již z vězení nevyjdou nadosmrti. Armáda ale potřebuje velení, takže se ho urychleně chopí loajální vojáci i nevojáci dosazení prezidentem a jeho klikou. Od nynějška již bude armáda pouze poslušnou železnou pěstí, vykonávající pokyny svého vládce.
2) Okamžitě bylo odvoláno 2745 soudců a státních zástupců. Rychlost odvolání byla taková, že musel existovat seznam již předem vytipovaných soudců, kteří nejdou prezidentovým směrem. Jsem si jist, že další čistky v justici (i v armádě) budou pokračovat v následujících dnech a týdnech.
Nezávislost tureckých soudů je od nynějška v troskách a nepředpokládám, že by se v nejbližší době obnovila.
3) Popularita prezidenta u prostého lidu (ze kterého se rekrutuje většina jeho příznivců a voličů) opět vzrostla a ještě poroste. Erdogan dlouhodobě brnká na tu citlivou strunu nacionalismu v kombinaci s islámem, která ho katapultovala do nejvyššího křesla.
4) Ve chvíli rozdmýchaných vášní je možné si také nenápadněji vyřídit účty s nepohodlnými jinak smýšlejícími politiky, novináři, různými aktivisty atd. Vzpomeňme si, co se dělo u nás po únorovém převratu 1948 a v následujících letech. A vše s nátěrem demokratického rozhodnutí lidu. Turecko je dnes z tohoto pohledu v podobné situaci jako my v polovině minulého století.
5) Puč umožní Erdoganovi razantněji zasáhnout i vůči dalším vnitřním nepřátelům – Kurdům – a to přestože s pučem neměli pravděpodobně nic společného. Ale vše se dá zdůvodnit požadavkem opatření na zvýšení bezpečnosti občanů.
A tak bychom mohli pokračovat. Známá otázka Cui bono? (v čí prospěch?) nám hned pomáhá nalézt odpověď. Jakákoliv jiná odpověď je při alespoň částečné znalosti tureckých poměrů nesmyslem. Rozebírat jednotlivé důvody, které vedly k tak rychlé porážce puče zde považuji za zbytečnou ztrátu času – je jich spousta. Tím spíše jsem ale přesvědčen, že tento poslední pokus o vojenský převrat je režírován některou částí tureckých tajných služeb a na prezidentovu objednávku. Připravován musel být již dlouho a odstartovat ho mohl třeba masakr v Nice – Evropa má nyní pozornost nasměřovanou na vlastní problémy a události v Turecku nebude tolik sledovat. Mezitím se tam vše vrátí do normálu a dokonce tam brzy opět začnou jezdit i turisté. Jen Erdoganova pozice bude opět silnější.
A nyní si tedy řekněme, kam vůbec Recep Tayyip Erdogan míří. Sleduji jeho kroky již více než 10 let a troufám si říci, že jeho cílem není nic menšího, než stolec chalífy – tedy nejvyššího představeného všech muslimů (zejména sunnitských, kterých je na světě drtivá většina).
Celá 4 staletí byl stolec chalífy v rukou osmanských sultánů – tedy de facto Erdoganových předchůdců. Posledním z nich byl Abdulmecid II., který o titul chalífy přišel v roce 1924. Chalífát byl zrušen podobně jako sultanát a místo turecké velkoříše vznikla Turecká republika. Nenáboženská, bez islámského vůdce.
Titul chalífy se pokusil udržet při životě arabský vládce šejch Husajn ibn Alí (prapradědeček dnešního jordánského krále), nebyl však ostatními arabskými představiteli chalífou uznán a jeho sen se rozplynul.
V roce 2014 se najednou objevil islimský radikál Abú Bakr Bagdádí a prohlásil se za chalífu, čímž mnoho sunitských muslimů zejména na Blízkém Východě nadchl. To bylo také jednou z příčin takového růstu nově vzniklého Islámského státu. Při bližším pohledu vidíme, že Turecko se k Islámskému státu chovalo vstřícně – stalo se přestupní stanicí pro bojovníky přicházející ze zahraničí (zejména z Evropy), zajišťovalo obchody s ropou atd. Opět v tom zřetelně fungovaly turecké tajné služby, jejichž cílem v té době nebylo převzetí Islámského státu, ale jeho podpora, aby si Turecko připravilo nástupní pozici pro budoucnost.
Nyní po dvou letech si již svět na existenci chalífy zvykl a ukázalo se, že většině sunnitů chalífa chyběl a za určitých okolností ho budou i respektovat. Až současný samozvaný chalífa Abú Bakr přestane plnit svoji průkopnickou funkci a zemře nebo bude jinak odstaven, nastoupí Erdogan jako zachránce a sjednotitel muslimů. A většina sunnitů ho přivítá jásotem.
Toto je Erdoganova vize. Zároveň by se okamžitě stal mocnějším než kterýkoliv z evropských vládců – s miliony podřízených ve všech evropských zemích a doma s milionovou armádou, která je druhá největší v NATO. Všechny jeho kroky (někdy zdánlivě nelogické) k tomu směřují. Proto se usmířil s Izraelem, proto poslal omluvný list do Moskvy za sestřelení armádního letadla. Proto uzavřel s EU smlouvu o vracení emigrantů do Turecka. Smlouva je naoko výhodná i pro EU – proud uprchlíků se skutečně zmírnil, ale málokdo mluví o tom, že jsme vlastně Erdoganovými rukojmími. Má v ruce všechny trumfy a kdykoliv si může cokoliv vymyslet, čím nás potlačí ke zdi. A je si toho dokonale vědom. V Evropě se v posledních letech stalo módou strašit Putinem. Zcela zodpovědně prohlašuji, že Recep Tayyip Erdogan je díky svým ambicím ten, kým bychom měli strašit. Není tak chytrý jako Putin, ale právě tím je nebezpečnější.
Shrnutí na závěr: Erdogan míří nahoru. Cynicky, bezohledně a bezskrupulózně. Kdo mu stojí v cestě, toho odstraní a neštítí se jakýchkoliv prostředků. Řízeně zpackaný pokus o puč je toho příkladem. A v budoucnu uvidíme ještě větší dramata.
