Minulý víkend jsem se vrátil z kratší pracovní cesty do Izraele. Absolvoval jsem tam několik pracovních setkání a navštívil některé přátele jak izraelské, tak palestinské. Mise byla úspěšná a zájemcům nabízím některé postřehy.
Navzdory tomu, že v Pásmu Gazy stále ještě probíhají vojenské operace, situace uvnitř Izraele je klidná. Přibylo kontrolních bodů a vojenských i policejních hlídek, ale jinak běží život naprosto normálně a nikde není vidět ani stín paniky. Jediným rozdílem je absence turistů, díky čemuž jsou ulice Starého města jeruzalémského příjemně průchodné a na žádnou pamětihodnost se nemusí stát fronty. Izraelská vláda prostřednictvím ministerstva turistiky sice nedávno vyhlásila zahájení turistické sezóny a zaručila bezpečnost na všech turisticky atraktivních lokalitách, ale návštěvníci z ciziny se zřejmě budou vracet pomalu. České aerolinky od března obnovily každodenní lety do Izraele a letadlo v obou směrech bylo plné, ale pouze Izraelců. Čechy bych v každém z obou letů spočítal na prstech jedné ruky.
První, co na letišti v Tel Avivu uvidíte, jsou plakáty s fotografiemi a jmény unesených rukojmí, doprovázené velkým nápisem PŘIVEĎTE JE DOMŮ! Řada těchto plakátů je umístěna ještě před příletovým odbavením. Plakáty jsou všudypřítomné, setkáte se s nimi v každém městě, visí na plakátovacích plochách, na ohradách, na soukromých domech a mnozí je vozí i na autech. Všude se prodávají tzv. „psí známky“ - plechové vojenské identifikační známky se jmény rukojmích a mnozí lidé je nosí veřejně na krku, aby demonstrovali svoji sounáležitost s unesenými. Tlak, který veřejnost vytváří směrem k vládě je mnohem silnější, než na co jsme zvyklí z našich končin. Válka v Gaze odsunula do pozadí předchozí vnitropolitické spory, včetně reformy justice a sjednotila opět celou společnost okolo hlavních témat: návrat rukojmích a zajištění bezpečnosti.
Při všech rozhovorech s Izraelci jsem si všiml jedné pozoruhodné věci. Ztratili dřívější sebejistotu, opírající se o nepřemožitelnou armádu, skvělé zpravodajské služby a vynikající vojenské technologie. 7. října loňského roku vzaly tyto jistoty rázem za své a z každého rozhovoru, který jsem v Izraeli absolvoval, byla zřejmá dříve nevídaná pokora. To ale neznamená, že by Izraelci ztratili svoji jiskru a odhodlání se se situací poprat a nic nevzdávat.
Mluvil jsem také s několika přáteli, kteří se jako rezervisté zúčastnili bojů v Gaze a koncem února se v rámci snižování stavů vrátili zpět do civilu. Vyprávěli o regulérní válce, která v Gaze probíhá, ale také o tom, kolik úsilí vydává izraelská armáda na to, aby v maximální možné míře chránila palestinské civilisty, které bojovníci Hamásu naopak stále používají jako lidské štíty. Řada izraelských ztrát mezi vojáky je způsobena právě tím, že berou ohledy na ženy a děti nepřítele. Tyto věci se v běžných médiích nedozvíme, protože západní zpravodajství vychází převážně z arabských novinářských zdrojů.
Zajímavý byl také pohled z druhé strany. Při večeři v dobré restauraci v Betlémě to jeden místní podnikatel vyjádřil pregnantně: „My Palestinci jsme za chvilkové potěšení zaplatili dlouhým zoufalstvím – a to je velmi špatný obchod.“ Mínil tím, že zpočátku po říjnovém masakru převládl mezi Palestinci pocit zadostiučinění („konečně to Hamás těm nenáviděným Židům nandal“), ale tato euforie brzy vyprchala a na všechny dopadly následky války. Desetitisíce Palestinců přišly o práci v Izraeli, palestinská ekonomika je zcela na nule a nikdo neví, co bude dál. Panují obavy, aby se Izraelci – až skončí s Gazou - neobrátili také proti Západnímu břehu Jordánu. Jak izraelská, tak palestinská veřejnost považují dvoustátní řešení již dávno za mrtvé, ale žádnou životaschopnou alternativu zatím nikdo nepředložil. Palestinci by si dokázali představit určitou autonomii v rámci Jordánského království, ale jak Jordánsko, tak Egypt takovou možnost vehementně odmítají (a vědí proč). Z palestinských přátel také postupně vylezlo, že podpora Hamásu uvnitř jejich společnosti každým dnem klesá a dokonce naopak přibývá případů spolupráce s Izraelem při zatýkání operativců Hamásu na území Západního břehu. V každém případě je místní palestinská společnost válkou velmi unavená a většinově si přeje, aby byl Hamás v Gaze již poražen a celá katastrofa již skončila.
Asi nejzajímavější setkání jsem měl v pátek s manžely Beenerovými ze Sderotu. Sderot je třicetitisícové izraelské město, ležící pouhý 1 km od hranice Pásma Gazy. Za „normální“ situace je běžné, že na město občas přiletí nějaká palestinská raketa. Místní obyvatelé mají 10 – 15 vteřin na to, aby při vyhlášení poplachu doběhli do nejbližšího protileteckého krytu, které jsou doslova na každém rohu (a třeba i v každé mateřské školce na zahradě). Každý byt má jednu místnost bezpečnou proti raketám. Nikdo ale nepočítal s pozemním útokem a proto nejsou tyto místnosti odolné proti násilnému vniknutí.
Michael Beener je vedoucím místní mesiánské komunity s názvem City of Life (Město života). Mesiánští židé jsou v Izraeli zvláštní skupinou. Věří v Tóru i Tanach (tedy Starý Zákon) a přijímají je jako Boží slovo, ale zároveň nejsou ortodoxní. Navíc věří, že rabbi Ješua (Ježíš), je stejným Mašíachem (Mesiášem), jak ho přijímají i křesťané. Těchto věřících je v Izraeli přes 30.000 a jejich počet stále roste. Ze strany ortodoxních židů jsou vystaveni určité šikaně, ale jako občané Izraele mají před zákonem rovnoprávné postavení a proto jim úřady oficiálně nedělají žádné problémy.
Komunita City of Life ve Sderotu si získala během 20 let existence dobré jméno u místních obyvatel. Věnuje se mimo jiné aktivní pomoci chudým rodinám a osamělým starým lidem, z nichž někteří ještě pamatují šoa (holocaust).
Michael s manželkou Dínou a dvěma dětmi byli očitými svědky hrůzností, které se děly ve Sderotu během teroristického útoku 7. října minulého roku. Za okenní žaluzií pozorovali ozbrojence Hamásu, pobíhající v jejich ulici a střílející na vše, co se jen pohnulo. Jeden ze známých masakrů se odehrál na autobusové zastávce na dohled od jejich domu.
Zabarikádovaní v bytě přečkali nekonečných 11 hodin, než se izraelské armádě podařilo opět převzít nad městem kontrolu. Michael hovoří o zázracích, když potvrzuje, že nikdo z několika desítek lidí, patřících k jejich komunitě, nebyl zabit, zraněn ani odvlečen do zajetí. Mnozí z jejich sousedů takové štěstí neměli.
Následně byla celá oblast evakuována a obyvatelé Sderotu bydlí provizorně na několika místech Izraele. Beenerovi spolu s většinou jejich komunity našli azyl v obci Shoresh nedaleko Jeruzaléma. Od začátku března je ale Sderot opět otevřený a obyvatelé se mohou postupně vracet do svých domovů. Město je vážně poškozeno, ale ještě větší škody jsou v myšlení a psychice místních lidí. Obnova všeho bude trvat dlouho a nebude snadná.
A proto jedna pozvánka nakonec: Michael Beener s manželkou budou vzácnými hosty benefičního koncertu, pořádaného na podporu jejich pomoci při obnově Sderotu ve čtvrtek 14. března od 19 hodin v areálu Teen Challenge v Poštovicích ( Poštovice 1, okres Kladno). Účinkuje smíšený pěvecký sbor Bevetcha. Každý je srdečně zván a je možné se připojit také ke sbírce na nadační fond, která bude při koncertu vyhlášená.
