Zatímco nás média zásobují informacemi o konfliktu mezi Izraelem a hnutím Hamás, ovládajícím Pásmo Gazy a spekuluje se o dalších scénářích vývoje tohoto konfliktu, nebylo by možná na škodu si připomenout některá fakta.
Pásmo Gazy zaujímá území 360 km2 na pobřeží Středozemního moře. Na tomto malém kousku půdy žije cca 1,7 milionů osob arabské národnosti. Hustota zalidnění dosahuje 4.118 obyvatel na 1 km2 (pro srovnání – v České republice je to 133 obyvatel/km2). Většina obyvatel jsou tzv. uprchlíci – tedy osoby, které na území Gazy utekly v roce 1948 v souvislosti s válkou, která provázela vznik izraelského státu. Tehdy jich bylo necelých 200 tisíc, dnes jich je o milion více – OSN totiž definuje palestinského uprchlíka jako osobu “jejíž adresou byla Palestina mezi červnem 1946 a květnem 1948, která přišla o domov a také prostředky k živobytí v důsledku arabsko-izraelského konfliktu v roce 1948”. Do této definice palestinského uprchlíka také patří potomci osob, které se staly uprchlíky v roce 1948 bez ohledu na to, zda bydlí v oblastech označených jako uprchlické tábory nebo v trvalých bydlištích. Toto je výjimka z běžné definice uprchlíka a platí pouze pro palestinské uprchlíky. Proto jich je dnes tolik – a to nejen v Gaze, ale na celém Blízkém Východě. Další vyjímkou je zvláštní úřad při OSN – UNRWA (United Nations Relief and Works Agency), který vytvořila OSN bezprostředně po tehdejší válce již v květnu 1950 a dodnes je tento úřad pověřen pouze péčí o palestinské uprchlíky, zatímco všichni ostatní uprchlíci z celého světa, ze všech ostatních konfliktů spadají pod jiný úřad – UNHCR (United Nations High Commissioner for Refugees) Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky OSN a podléhají jiným pravidlům. Dodejme, že mnohem striktnějším. V průběhu války o nezávislost Izraele v roce 1948-49 anektoval Pásmo Gazy Egypt a následně zde vládl až do tzv. Šestidenní války v roce 1967, kdy se území zmocnil Izrael. Během jednání o vzniku palestinského státu v roce 1993 (tzv. Oslo I) došlo k dohodě o budoucí autonomii Pásma Gazy a v září 2005 Izrael vyklidil 21 svých sídel na území Pásma (obce, kibucy, farmy), zcela stáhl svoji armádu a předal veškerou vládu nad celým Pásmem Gazy do rukou Palestinské samosprávy (prozatímní orgán nahrazující vládu do vzniku Palestinského státu). Toto předání neproběhlo zcela hladce, židovští obyvatelé Pásma často odmítali opustit své domovy a předat je Palestincům, nakonec proti nim musela zasáhnout izraelská armáda a oblast vyklidit násilně. Od té doby nežije v Pásmu Gazy jediný Žid a není tam žádná izraelská vojenská ani civilní základna. Během uplynulých sedmi let se však Pásmo Gazy proměnilo v obří bojovou základnu palestinských radikálů s téměř dvěma miliony rukojmích. Začalo to vražednými výpady ozbrojených komand z Pásma na území Izraele. Izrael se bránil vybudováním bezpečnostní bariéry a fyzickým oddělením Pásma Gazy od svého území. Palestinští bojovníci reagovali ostřelováním izraelského území minomety a raketami krátkého doletu. V důsledku voleb v roce 2006 se vlády v Pásmu Gazy zmocnila militantní organizace Hamás a na původní smířlivé gesto Izraele odpověděla ještě zuřivějšími raketovými útoky a dalšími pozemními výpady. Při jednom z nich byl zraněn a následně unesen známý desátník Gilad Šalit. Izrael se opakovaně pokoušel vyjednat s Hamásem alespoň příměří, obvykle však vydrželo pouze krátkou dobu a navíc bylo nepřetržitě narušováno. V prosinci 2008 Hamás odmítl další příměří a zesílil útoky na Izrael, načež izraelská armáda odpověděla nejprve leteckými útoky a po týdnu i pozemní vojenskou operací v Pásmu Gazy, během které se zaměřila především na likvidaci vojenské infrastruktury Hamásu (během prvních 4 minut leteckých útoků byla například zničena většina výcvikových středisek Hamásu). 18. ledna 2009 bylo uzavřeno příměří a izraelská armáda se stáhla z Pásma Gazy na území Izraele. Otřesený Hamás se však dokázal vzpamatovat a postupně obnovil raketové útoky, ohrožující především izraelská sídliště ve vzdálenosti do 20 km od hranic s Gazou. V průměru docházelo v posledních letech ke 3 raketovým útokům denně, Izrael na ně odpovídal omezenými leteckými údery. Od září tohoto roku se však intenzita útoků začala opět stupňovat, ve druhé polovině říjma došlo již ke 160 útokům během dvou týdnů a tento počet se v listopadu navzdory opakovanému izraelskému varování ještě zvýšil. Izrael tentokrát sáhl již k razantní odpovědi a současný konflikt sleduje s napětím celý svět. A jak je to s těmi rukojmími? Stačí trochu čísel: celá plocha Pásma Gazy zaujímá 360 Km2. Jestliže Izrael v posledních 3 dnech zničil již 120 raketových odpalovacích stanovišť (údaje z obou stran konfliktu se v tomto téměř shodují), znamená to, že na každé 3 km2 čtvereční připadá jedno raketové odpaliště obklopené více než 12.000 obyvateli. A většina z nich touží žít stejně jako kdokoliv jiný. Kdo je v tomto konfliktu zločinec? Bývalá izraelská premiérka a významná politička Golda Meirová kdysi řekla: “Můžeme Arabům odpustit, že zabíjejí naše děti, ale nikdy jim neodpustíme, že nás nutí zabíjet jejich děti.” V této souvislosti si dovolím upozornit na další zajímavá čísla: během 850 leteckých útoků provedených v posledních 4 dnech na pečlivě vybrané cíle, sloužící palestinským teroristům, přišlo na palestinské straně o život zatím pouze 40 osob, více než polovina z nich byli ozbrojenci a obsluhy raketových zařízení. Toto jasně ukazuje nejen na chirurgickou přesnost izarelských útoků, ale také na důraz, který klade izraelské vedení na pokud možno co největší ochranu civilního obyvatelstva Gazy. Přesto je to nesmírně obtížné, protože většina odpalovacích zařízení a dalších vojenských zařízení Hamásu je ukryta v soukromých domech, úřadech, školách apod. A tím se vracíme na začátek. 1,7 milionu rukojmích v Pásmu Gazy. Ale čí rukojmí to jsou?
