Nedobrovolná cesta - srnec a letadla nad hlavou (9)

Ernsta se ptám, jestli to jsou německá letadla, která se nahoře potulují, neboť od časného rána bylo slyšet slabé bzučení.

Vysoko nahoře jsme viděli pouze malé body. Když se výhodně dostaly do slunce, třpytily se jako hvězdy.

„Ti aspoň nemusej šlapat,“ mínil. Opravdu jsme postupovali rychleji než ještě před hodinou, kdy jsme se jen tak šourali.

            Zde se musím vrátit do doby výcviku.

Náš důstojník, který měl těžké zranění, pojednou zase onemocněl. Na čtyři týdne přišel zástupce. Byl z Krušných hor, neveliký, jménem Fischer. Své povely řval jako tlampač. Kvůli tomu řvaní jsem ho nesnášel. Do doby výcviku v lese.

Museli jsme se propracovat vpřed od stromu ke stromu, když jsme v určité vzdálenosti zahlédli trávou zarostlou lesní cestu. Hovořit se nesmělo, jako v opravdové válce, tvrdil. V tom jsme se od něho mohli mnohému naučit. Rukou nám dal znamení, abychom zůstali každý za svým stromem stát. On jako poddůstojník byl vždy vpředu, tak jako i teď. Krátce před onou lesní cestou zůstal za silným stromem stát, jako kdyby skutečně před ním byl nepřítel. Že jsem byl další za ním, dal mi znamení rukou přistoupit k němu. Pak ruku zvedl a nechal klesnout, což znamenalo opatrně! Dával jsem pozor, abych nešlápl na sebemenší větvičku, než jsem k němu došel. Musel jsem se přimáčknout ke stromu jako on. Poté ukázal směrem k lesní cestě. Předklonil jsem se a uviděl asi 80 metrů od nás sluncem ozářeného, pasoucího se srnce. V tom okamžiku zvedl hlavu a zavětřil na všechny strany. Byl to fascinující pohled, jak stál ve střehu připraven každým okamžikem ke skoku. K tomu na něj pronikly skrz větve ve svazcích sluneční paprsky. A na to má jeden vystřelit, zašeptal jsem. To máš pravdu, odvětil. Lehce tlesknul rukama, srnec zmizel v podrostu a náš výcvik pokračoval.

Ještě mi řekl: „Mohl bys být myslivcem, jak ses před chvíli zachoval.“

„Můj táta je myslivec,“ odpověděl jsem, „často jsem s ním chodil do lesa.“

„Ach tak,“ odvětil, „i já jsem myslivcem.“ Tím okamžikem mezi námi praskly všechny ledy. Od té doby mi říkal Pytláku a často jsme si povídali o lovu. Udělal mě svou spojkou a já se naběhal více než předtím.

Mohl jsem s ním ale častěji být pospolu, kdy jsme si vyprávěli zážitky při lovení. Často se ptal, proč tak utíkám, ještě si mohu dát na čas, v Rusku prý poběžím setrvačností. Znal Rusko, měli jsme shodné názory, pro toho člověka bych skočil do ohně.

„Něco pro tebe mám,“ řekl jednoho rána, „večer jsem se dozvěděl, že za čtrnáct dní začíná nový kurs pro poddůstojníky, mám tě přihlásit?“ Odmítl jsem, moji dva starší bratři  a švagr (ten švagr byl můj táta) byli poddůstojníky, řekli mi, že v tom případě jsi neustále vpředu.

„Myslel jsem to přece jen dobře,“ dodal, „tím pádem jsi mohl zůstat o měsíc déle ve vlasti.“

            Když se náš příslušný poddůstojník opět vrátil, naše rozloučení bolelo. Tento poddůstojník nebyl u našeho transportu, teprve po přelodění přes Černé moře k nám byl přidělen, byl v jiném vlaku. Zřejmě chtěl ke staršinovi, který rotě velel. Když mě objevil, řekl: „No, pytláku, teď to začíná být vážné.“

Zeptal jsem se ho na ta letadla nad námi. „Jsou to ruská výzvědná,“ ujistil, „už od rána nás mají na mušce. Zřejmě už ví, kam chceme, nespěte v noci moc tvrdě, i kdybyste únavou padali. Buď nás budou bombardovat, anebo můžeme čekat dělostřelecký útok, pokud budeme na dostřel. Nevím ale, jak je fronta od nás vzdálena, ale ani muk o tom všem!“

            To byla zase jedna Jobova zvěst. S Ernstem o tom ale mluvit musím. Ten hned vyjel: „Dobrou noc, Marléno, stojíme tedy před první ochutnávací zkouškou. Ještě dobře, že máme čtvrt litru čaje v břiše, nejsem přesvědčen o tom, že za tím vrcholem dostanem najíst.“ Toho názoru jsem byl také.