Šílenec?! Říkáte si jistě po přečtení nadpisu. Ale ono to tak horké nebude. Nejsem blázen ani nechutný šprt. Jen přiznávám fakt, na který spousta školáků nemá odvahu.
„Konečně!!!“ S tímto výrokem na rtech jsme opuštěli na konci června školní lavice. Všichni natěšení, jak si odpočineme od povinností a jak najdeme čas na to, na co jsme při školní docházce nemohli ani pomyslet.
Někdo za vidinou nějaké té zlatky vyrazil na brigádu. Ostatní, kteří si jako já nechtěli prázdniny ničím zkazit, byli raději doma. Kdo měl větší štěstí nemusel dělat vůbec nic, ale kdo dopadl jako já, musel třeba pracovat u domu.
Ale to všechno známe. Všechno jako obvykle. Deset měsíců čekáme na tyhle dva prázdninové. Ty pak utečou jako jeden týden nabitý testy a zkoušením. Tohle všechno můžeme konstatovat září co září.
Letošní léto však bylo přece něčím jiné. Nestálo totiž téměř za nic. Kdo chtěl vyrazit někam na dovolenou k vodě pod stan, musel dlouho přemlouvat počasí. Když se nebe alespoň trochu umoudřilo, stihla se voda ve většině nádržích a přehradách zkazit, a tak ani koupání nebylo možné.
Pak jsme si všichni postěžovali na pěkné sucho, což nám nebíčko rázem oplatilo pěknými lijáky a přívalovými dešti. Takže to vypadá, že opravdu pěkné letní počasí, bylo v červnu, kdy většina z nás studentů měla úplně jiné starosti. Ten, kdo vycestoval za zahraniční dovolenou, se snad měl lépe. Pokud ovšem nezvolil Řecko, kde je teď až moc „teplo“.
Na houby jsme v červenci a srpnu také neměli moc příležitostí vyrazit. Vypadá to, že největší houbová sezóna bude v září. Jediné čeho bylo v těchto měsících opravdu dost, byly autonehody. Těch bylo víc než hub. Bohužel.
Na politické scéně se ovšem také také perlilo. Vláda se rozhodla vyždímat peníze z nás obyčejných lidí. A to tím „nejlepším“ způsobem, zkásne nás za to, za co většina z nás nemůže, za nemoc.
Takže, po téhle rekapitulaci, uznejte sami, jestli opravdu není lepší ten školní rok, kde se kolikrát vedle těch písemek a zkoušení dá zažít i legrace a hlavně při kterém tyhle události tolik nestačíte vnímat. Nemám pravdu, když i teď řeknu: „Konečně!“?
