Už dlouho dopředu jsem věděl, že můj první článek po dlouhé době bude o mé zkušenosti s maturitou. Tak to tedy dodržuji a jdu se podělit o zážitky a o hlavní myšlenku.
V obleku s nažehlenou kravatou a s dobrým pocitem, že už si jdu jen pro maturitní vysvědčení, jsem včera vyrazil naší prašnou ulicí k nádraží. Sousedi se občas s podivem otočili, jiní pochopili a měli starost, jestli náhodou nejdu maturitu teprve dělat. Nene, já už jí mám hotovou od středy. Přesně v poledne skončily všechny nervy z předchozích dní. Probdělé noci, zatlačované emoce z toho, že už si z prvního předmětu, který jsem se o svaťáku učil, nic nepamatuju.
Ve vlaku je dost času na rekapitulaci. Pořád se nedostavuje ten pocit, že už to mám za sebou. A to jak důležitou zkoušku, taky i čtyři roky na gymnáziu. Vybavuju si tu neskutečnou kůpu štěstí, kterou jsem měl, při tahání otázek. Centimetr vedle a místo vyznamenání propadák. Osud, který člověk neovlivní. Uvažuju, že jednou vytáhnutá čísla vsadím do Sportky.
Na radnici vypadá vše jako náramná ceromonie, studentská hymna, slavnostně tvářící se starosta a vyparádění rodiče. Někteří z nich jsou už na začátku dojatí. Trochu je nechápu. Přichází proslov paní ředitelky. Mluví o tom, jak těžké je zavděčit se rodičům, že také udělala nová okna, lino, no a v poslední řadě odmaturovalo několik žáků. Tak teď už dostaneme maturitní vysvědčení, pamětní list a květinu.
Jdu z radnice a čekám, kdy se dostaví ten pocit úlevy, kdy si uvědomím, že už to mám v kapse, teda v ruce. Paní řídící mluvila taky o zkoušce z dospělosti. Ustálené slovní spojení, které mi vrtá hlavou už druhý den. Proč se maturitě takhle říká? Spousta dospělých by maturitu vůbec neudělala, dost jich tím pádem také tohle vysvědčení nemá. Autorka proslovu argumentuje tím, že jsme poprvé kopali sami za sebe, daleko od rodičů a od taháků.
Cožpak jsme to takhle nedělali celé čtyři roky? Nepočítám ty více vynalézavější z nás, kteří se bez taháků neobešli, ale stejně. Říkají mi: „Vítej mezi dospělákama!“ Co se tak změnilo z minulého týdne? Jo kdyby se to jmenovalo Zkouška nervů nebo Zkouška verbální komunikace. To bych pochopil. To to v sobě má.
Možná jsem si to všechno jenom neuvědomil, ale něco mi došlo určitě. Došlo mi to, že ta opravdová zkouška dospělosti teprve přijde, teprve teď budeme muset předvést, jak jsme samostatní. Maturita na gymplu je, a to mi promiňte, vážení, pouhopouhý prd. Chce to vysokou, to je bez debat. Tam se teprve ukážou naše dospělácké ambice. Rozjedeme se do velkých měst, do kolejí a budeme se snažit doutáhnout to k titulu.
Ale nic to samozřejmě nemění na tom, že první výškový tábor už jsme založili, a k tomu bychom si měli alespoň pogratulovat. Takže Vážení letošní absolventi, gratuluji Vám a zároveň přeju co největší horu štěstí, protože tu budeme u ještě důležitějších zkoušek, které nás čekají, potřebovat.
