Jaro už je více méně pryč a nastupuje léto. Měsíc květen už pomalu končí. Pro někoho to byl lásky čas, pro jiné období plné různých tradic, které se neobejdou bez pořádných pitek a slavností. Na vesnicích a malých městech se ještě drží rituál stavění májek a jejich následné hlídání. Když svůj strom nevztyčí celé město, učiní tak alespoň každý sám doma soukromě. Jenže tomu předchází jedna základní věc. Najít a podříznout někde nejlépe břízu. Letos jsem byl jednoho u takového hledání přítomen spolu se svým kamarádem, který chtěl máj pro sebe domů.
Měli jsme na večer „pálení čarodějnic“ spoustu plánů, a tak jsme věděli kam přesně jít, do jaké části lesa. Můj kolega už měl jasný tip, který strom vzít. Kráčíme tedy s malou pilkou, které já od začátku nevěřil, ale bylo mi vštěpováno, že musíme být nenápadní, pěkně k lesu.
Na kraji porostu jdeme podél mítiny, k místu, které máme vytipované. Prohlížíme si už z dálky koruny plevelných bříz, ale kupodivu na žádnou přijatelnou nemůžeme dohlédnout. Divné, měla tu přece být pěkná vysoká ale štíhlá máj. Obcházíme stromoví ze všech stran tam a zase zpátky. Můj spoludřevorubec už by se snad pustil do kmenu, který by určitě dříve zetlel, než abychom ho my přepižlali tou malou zubatkou.
V tom jsem ale objevil příčinou našeho marného pátrání. Ve vysoké trávě se na nás vesele usmíval čerstvý pařez vedle něho poloviční kláda bez listí. Takže nám jí někdo vyfouk. No páráda, co teď? Co se dá dělat, musíme hlouběji do lesa. Jestli nás někdo pozoroval, jistě se pobavil nad tím, jak nenápadně si počínáme.
Brzy jsme ovšem ztratili jakékoliv zábrany. Dorazili jsme na asfaltovou silnici, kudy jsme měli namířeno za „májovou kráskou.“ V tom nám ale zabránil podivný úkaz, rázem jsme s údivem pozorovali masu zeleně, kerá se řítila směrem k nám. Už byla hodně blízko než nám došlo co to je a vrhli jsme se do příkopu. Modrá Škodovka ze předu zavalená březovým lístím si to s hukotem profrčela okolo nás. Řidič nakláněje se z okýnka naháněl krajnice a my pochopili, že se toho nesmíme bát. Další pytláky bílé kůry jsme našli po pár metrech. Tentokrát měli traktůrek, na kterém si rovněž vezli své úlovky.
Jen my stále neměli nic. Nutno říct, že jsme byli hodně vybíraví. Hopsali jsme od stromu ke stromu. Jedna byla moc vysoká, jiná křivá a další málo košatá. Už už jsme chtěli jít dál, když jsem jí viděl. Vzorně stála rovně jako voják, čekala až někdo ocení její krásu. Konečně se jí dostalo uznání. I zaradovali jsme se a za chvíli už si mi májka lehala do náruče. Musel jsem uznat, že jsem drobnou pilu hodně podcenil. Nakonec se ukázala jako dospělá piraňa.
Ve finále se tak z čtvrthodinkového výletu pro předem jasný strom stalo více jak hodinové celostátní pátrání. Inu další zkušenost a další důkaz několika rčení: Kdo dřív přijde, ten dřív mele! Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí! a Nikdy nic nepředpokládej!
