Po několika hodinách teorie je na řadě podívat se do auta. Nejdříve jen na cvičišti, silnici necháme ještě do příště v klidu, ale i tak se lehká nervozita objevila. A jak to probíhalo?
Na místo setkání jsem ráno přišel o půl hodiny dřív, věděl jsem, že na dopravním hřišti (cvičáku) bude ještě přede mnou někdo jezdit, takže si to alespoň omrknu. A opravdu už z dálky jsem viděl, jak po plácku krouží modré auto autoškoly. Na klidu mi to ale nepřidalo, protože řidič si za volantem počínal velmi dobře, nebo mi to alespoň tak připadalo.
Copak je tenhle čudlík?
Na mě se dostalo přesně v 9:00, jak bylo ujednáno. Instruktor mě poslal dopředu a za mě si sedla další kolegyně. Po dopadu mé zadnice do sedačky jsem si uvědomil, že jsem nějak blízko pedálům a chtělo by to nějakou úpravu. Zatímco já hledal páčku, sedadlo vedle mě už bylo obsazené a učitel se vesele díval, co tam dole vyrábím. Když jsem mu vysvětlil, co potřebuju, začal vysvětlovat pěkně v klidu úkon za úkonem přesně tak, jako když už to dělá 16 let. Když mě má poloha uspokojila, měl jsem se podívat na budíky a světýlka před sebou. Otázky pršely a já si sotva věděl rady. Většinou čím měnší čudlík nebo kontrolka, tím jsem věděl míň. Copak můžu z té naší 20 let staré kraksny, co máme doma, vědět, kde se zapíná klimatizace, nebo reguluje cirkulace vzduchu? Tam to větrá dírama v plechu!
A tak jsme mohli začít jezdit. Prvním úkolem bylo nastavit plyn na 1500 otáček, když se mi to povedlo, mohl jsem se spojkou zařadit za jedna a pouštět do záběru. Trvalo to teda sakramencky dlouho, myslim, že na semaforu by už dávno byla zase červená, než bych se rozjel, ale nakonec jsem vůz do pohybu dal. Kroutit volantem už se nezdál až takový problém, dál jsem jen piloval odhad na pravé straně auta a pořád zastavoval a rozjížděl se.
Spojka zmizela!
Největší vtípek celé jízdy se stal ale hned těsně před prvním střídáním. Měl jsem totiž zatočit na takovou rovinku, kde zastavím. Instruktor mi to ale řekl docela pozdě a měl jsem co dělat, abych to utočil. Zatímco jsem se modlil, abych nesestřelil provizorní semafor, chlapík vedle mě prohodil něco o tom, že bude pracovat se mnou. Auto jsem tedy nasměroval, jak jsem měl a už hledám spojku, jak spolu s brzdou zastavím. Jenže ouha! Pedál není tam, kde před tím byl, chvíli šátrám, ale nic. Že by byl víc do prava? A teď už něco mám, tak na to šlápnu.
Prásk, vůz s cuknutím na místě zastavil. To byla brzda! „Tak my si ještě pleteme pedály?!“ Naprosto jsem nechápal. Snažil jsem se učiteli vysvětlit, že tam spojka nebyla, že byl pedál někde pryč a já v nouzi šlápnul na první překážku, která narazila na mou podrážku. „Vždyť já říkal, že budu pracovat za tebe.“ odpověděl s úsměvem. No tak to jsem tedy mohl pedál hledat do aleluja, když byl sešlápnutý k podlaze, ale ne mnou.
Jede se na kužel
Dál už mělo vše jasnou a klidnou linii. Přidali jsme k jízdě blikání a dokonce mi to začalo bavit, až do závěrené disciplíny. Úkolem totiž bylo pomalu najíždět na předem postavený kužel a lehce bez brždění se ho dotknout. Prý jde pouze o práci se spojkou. No dobře, spojka - plyn – záběr, a zase sešlápnout a ještě kousek. Dobrý dá se to říkal jsem si, když jsem se zlehka dotknul nárazníkem.
„OK a teď celý znova při couvání!“ Sakra, všechno jenom po zvuku a paměti, žádný zoufalý pohledy na otáčkoměr, jen čelem vzad a koukat, abych měl kužel uprostřed okýnka. Povím vám, takhle se nespotím ani při tom nejvypjatějším fotbálku, ani ve škole se takhle nesoustředim jako tady. Na druhý pokus jsem se stal vítězem a zalil mě spolu s potem blažený pocit úlevy.
A tak závěr: Milí začínající řidiči, nevěste hlavu, pokud vás něco podobného čeká, všechno se dá naučit! Milí zkušení řidiči, mějte s námi nováčky soucit a buďte trpěliví, když nám bude trvat delší dobu, než se rozjedem. Díky!
