Dnešní dopolední vyučování se neslo v duchu velkých očekávání. Odpoledne nás měl totiž navštívit pan poslanec David Rath. „Nadšení“ sálalo z každého a neuvěřitelně nás zajímalo, co nám asi tak důležitého chce sdělit, protože schůzka dostala oficiálně název Beseda.
Do jedné multimediální učebny se naskládaly dvě třídy. Kdo přišel včas, a ne dřív, zbylo na něho pouze místo v první lavici (viz autor). Ve čtvrt na dvě, kdy měl být začátek, už byli všichni připraveni, jen pan Rath ne a ne přijít.
Po chvíli se jako předvoj objevila ve dveřích paní sekretářka, která nás rozpačitě upozornila, že přijelo celkem 6 pánů, abychom sehnali další židle. Vrtalo nám tedy hlavou, kolika vládními vozy asi přijeli.
Přesně s desetiminutovým zpožděním vešel známý politik do třídy táhnouc za sebou dalších 5 posluhovačů (udajně mladí sociální demokraté). Oblečen do saka a omotán „dostálovskou šálou“ zastavil náš úvodní potlesk a poznamenal, že si ho máme nechat na konec. Začal ovšem velmi zajímavou větou: „Tak vy prý berete politologii jo?“ Což vzbudilo ve všech ohromný smích a jemu hned muselo být jasné, že to nebude mít s námi lehké.
Druhá otázka. „Tak mi řekněte, jaký typ demokracie u nás máme?“ Další vlna chechtání. Touhle cestou by to evidentně nešlo. Exministr tedy přešel k dlouhému monologu. Neopomenul se raději zapřít o lavici, zřejmě čekal, že ho to každou chvílí porazí. Ve svém proslovu nám vysvětlil, jak naše vláda „funguje“ a co by měl takový politik poslanec vlastně dělat. Přestože to byly mnohdy vtipné věty, většinu přítomných to spíše uspávalo.
Jakmile ale mluvčí skončil a řekl, že je prostor pro naše dotazy, do publika jako když střelí. Okamžitě začal všeobecný šrum. Nikomu se nechtělo nic říct, ale všichni věděli, která otázka se nabízí. Však už to každý říkal před besedou, že tahle otázka musí padnout. A nakonec přece. Našel se exibicionista, který prolomil ledy.
„Jak to bylo mezi vámi a panem Mackem?“ Aplaus, který následoval by snad zbořil celou školu, nebýt uvnitř s tak vysokým hodnostářem. Pan Rath se od srdce zasmál a ohodnotil dotaz zdviženým palcem. Šikovně se mu však vyhnul. „Tak, aby to bylo vtipnější, můžeme to tady demonstrovat.“ Nikomu z davu se ale dopředu nechtělo, takže přišel čas na další otázku.
„A umíte lyžovat?“ ozvala se jedna spolužačka. Smích a po něm odpověď: „Umím no.“ Dívka na to smutně, že ona ne. Pan Rath jí ujistil, že jsou i horší věci a že může klidně spát.
Během tohoto rozhovoru se zvedla jedna s poslancových poradkyň, která celou dobu s ostatními znuděně seděla, a zašeptala mu něco do ouška. Politikovi to ale stejně nedalo a chtěl z nás dostat naše neznámější politické strany. Jako první zazněli Komunisti následováni, Zelenými, Lidovci a ODS. To už byl znát, že vyloženě čeká na zaznění jeho oblíbené zkratky. Tu jsme jsi vychytrale nechali až nakonec.
Pak se ale spokojen rozloučil, že mu jeho milá asistentka připomněla, že musí jet dál. Z dvouhodinového setkání se tak stala půlhodinová přednáška. Potlesk nakonec ze slušnosti poslance neminul.
Skvěle celou návštěvu shrnul jeden spolužák. „Utek jak malej kluk!“ což byla pravda, celé setkání nám zřejmě vůbec nic nedalo. Snad jen, že jsme naživo viděli další „osobnost“ české politiky. Shodli jsme se, že v rámci poslaneckého turné, by za námi měli vyjíždět spíše zástupci ministerstva školství. Tam by to mělo, alespoň nějaký význam.
Ale dostalo se nám důkazu, že každý politik je mistr ve vykrucování z otázek na tělo.
