Podle většiny studentů jsou zákeřní, těžko předvídatelní a vůči studentům mnohdy bezcitní. Takový učitelé snad opravdu jsou, někde určitě. Možná v Americe a jiných státech, kde jsou téměř na denním pořádku násilí proti učitelům. Tam to musí existovat jako určitý stupeň obrany proti takovým výrostkům. U nás je takováhle image spíše přetvářkou. Ukáži vám to na příhodě, které jsem sám byl svědkem.
Představte si hodinu francouzštiny. Paní učitelká nám z okopírovaných cvičení čte zadání a při tom různě opakujeme. Tradiční vyučování, při kterém si vyučující občas posteskne, co všechno už jsme zapomněli.
Asi bychom si měli blíže popsat paní pedagožku. Vzhledem k tomu, že by tenhle článek mohla někdy v budoucnu číst, nebudu až tak podrobný. Zkrátka ještě mladá slečna, která si raději žáky nepouští moc k tělu. Nebojí se někdy použít drastických metod a dokáže udělat pěkně dusnou hodinu. Nutno ale dodat, že se občas stane, že na našich tvářích vykouzlí pár úsměvů a s doubrou náladou i spříjemní celou francouzštinu.
Vraťme se k ději. Je tedy odpoledne, sedíme ve třídě a učíme se. Máme trochu posunutou hodinu, to abychom se dostali dříve domů. Ovšem tím pádem je asi v půlce narušeno naše snažení zvonkem, což znaméná pro ostatní na škole přestávku. A tak zatímco my se učíme, na chodbě je pěkný kravál.
Paní učitelka se chvíli drží, ale když se ozve řev téměř u nás, vylítne ven a důrazně jim vysvětlí, že my ještě máme vyučování, takže na to mají brát ohledy. Zajde zpátky do třídy, mezitím odzvoní konec přestávky a my zase chvíli zařezáváme ve třídě. Když se hlasy rozezní přímo za našimi dveřmi.
To naše kantorka nevydržela a prudce, jako Tom s Simir z Kobry 11, vzlala za kliku a opřela se do dveří. Ty se rozletěly asi na půl metru a ozvala se obrovská rána. Dřevo narazilo do lidského těla. Obětí se stala dívka z prvního ročníku. Zatímco couvala a třela si ránu, schytávala hromy blesky od naší francouzštinářky. Snažila se obhájit, že chtěla jen vědět, jestli tam ještě jsme apod. Ale útočnice ji nenechala domluvit a slušně jí vynadala. Na závěr se sice letmo omluvila, ale kdo ví, jestli to nešťastnice vůbec zaregistrovala.
Když se učitelka vrátila do třídy, s úplně ledovým klidem povídá: „Sem jí asi zlomila nos.“ Ale pokračovala v práci. Asi po minutě se znovu z jejích úst ozvalo: „No já jí asi opravdu zlomila nos, to byla přece rána!“ To už jsme se smáli a bylo po francouzštině. Rekonstruovali jsme slovně celou situaci a slečna u katedry malovala další scénář černým písmem. BObsahoval i smrt dívky a následné zatčení.:-))
Po chvíli se ve dveřích objevila její kolegyně. Naše „kriminálnice“ se zmohla jenom na vystrašené: „Co se stalo?“ Ale druhá paní vyučující s klidem vysvětlila, že tam mají být s prvním ročníkem. My tam prý nemáme co dělat. A byli sme doma. Prváci byli v právu, když nás zvenčí obléhali. Museli jsme se tedy vystěhovat. Při opouštění místnosti, jsme všem stojícím dívkám prohlíželi nosy. Všechny ho ale měli na svém místě. Ani vidu po krvavých šrámech. Hodina pro nás skončila. Nemělo to cenu. My měli srdce roztrhané smíchem a slečna francouzštinářka zase černými myšlenkami.
Cestou ke svému kabinetu neopomněla svolat několik svých spolupracovnic, aby jim za tepla všechno hezky vypověděla.
Pokud jste čtenáři dočetli až jsem, tak vám ze srdce gratuluji. Byl to poněkud náročnější příběh na vypravování, ale dát jsem ho sem musel. Kolik je vás šťastlivců se snad dočtu v komentářích. Doufám, že je tenhle článek dostatečně obhájným argumentem pro ty pedagogy, kteří byli nebo jsou nenáviděni za to, že jsou zlí a bezpáteřní.
