Sedím na břehu moře, jen v sukýnce, přes ramena pléd a pozoruji východ slunce. Nejdřív se zaleskne jeho hladina a pak se nad ní pomalounku, postupně. rozsvěcuje ten obří koláč. Je krásně sálavý a kolem něj tančí červánky. Popíjím šumivé, italské víno a vychutnávám si samotu. Ticho rozbíjí jen šumění moře a občas jej rozřízne chechtavý hlas racka, lovícího rybky. Přivírám oči a nechávám své myšlenky plynout.
Kam mne dnes zavedou? Je to pokaždé jiné.
Pobřežní městečko spí a já se oddávám snění tady, na břehu moře. Slyším vrznout branku a
cupitat dívčí krůčky. To já jsem u babičky na prázdninách. Cítím vůni petůnií
v letním oparu, vidím babiččiny sukně. Měla jich snad desítky najednou. Byla
vždy usměvavá a zlobila se jenom na slípky. Jejda, jak ta jim uměla nadávat!
Babička se právě vrátila z trhu a nesla velkou krabici. Jak já jsem byla zvědavá!
Co to asi koupila? Když odkryla víko, rozbušilo se mé dětské srdíčko tak, že jsem
jej cítila až v krku. Páááni! Tucet nádherně žluťounkých kuřátek! Byla sametově
hebká a štěbetala o sto šest! Babička šla vařit, Mně dala veledůležitý úkol,
hlídat je! šla pro židličku a knížku, s tím, že jim budu číst pohádky.
Jenže to byla nezbedná kuřátka. Vzala jsem jedno, zatřásla s ním, a … ono
ztichlo. Položila jsem jej tedy do krabice, kde mělo odpočívat a poslouchat
pohádku. Postupně jsem zatřásla všemi a světe, div se! Najednou všechna
poslušně ležela v krabici ani nedutala… četla jsem jim tedy pohádky a byla jsem
náááramně spokojená, jak mi to hlídání báječně jde.
Ale jen do chvíle, než seobjevila bábinka, které bylo divné, že jsem tak potichu. Při pohledu do krabice
spráskla ruce! Kuřátka bezvládně ležela v krabici a mé štěstí se pomalu vytrácelo
z očí. Babička běžela na trh, aby děda nevěděl, že jsem jim v zápalu hry,
zardousila celý tucet kuřat!
Přinesla z trhu nová, ale k těm jsem se již nesměla přiblížit.
Dodnes vidím ten milý babiččin úsměv a její blankytně modré oči. V ten den se
ovšem neusmívala.
Páááni, to jsem se lekla! Ze snění mne vytrhl štěkající ratlík, který se prohnal
kolem mé ruky. Město se pomalu probouzí, nad hladinou se vznáší slunce a
začíná hřát. První běžci se prohání po pobřeží. Sbohem samoto!
Vezmu nedopitou lahev a pomalu se šourám do blízké cafeterie na snídani. Ciao Paolo!
Come stai? Zdravím obsluhu a on mi s bezchybným úsměvem přináší, ještě teplý
brioš a šálek cappuccina. Chvíli si povídáme, ale během pár minut už to tam
bzučí, jako v úlu. Nebo spíše na pouti. Všichni se znají, vesele na sebe povykují,
přisedají si a všechny zajímá, jak se mají. Taková veselá, Italská snídaně. Tatíci
čtou noviny a vždy upravené dámy plkají o dětech a módě.
Zvedám se a pokračuji městem k domu.
Pomalu se probouzí krámky, které vrzáním otevíraných rolet budí poslední spáče.
Všichni se na mne usmívají a ptají se, co mne dnes čeká. Jako by nikdo neměl starosti.
Svět je zde zalitý sluncem, plný barev a úsměvů.
Pod nohama mi skřípe písek, Jak malá holka, přitlačím vždy
špičku a zakroutím chodidlem, taková zvláštní hra. Líbí se mi to. Je to podobné,
jako když pod nohama křupe první sníh…Zítra odlétám. Vůbec se mi nechce, ale
jedno vím jistě. Vrátím se brzy….
