Ty víš...

Přinášíš, cit, úsměv, rozkoš i slzavé údolí, Když usínám e Tvém objetí, slyším Tvé srdce tlukoucí, S Tebou pláču štěstím, ač mne nic nebolí, Bez Tebe… chřadnu, stírám si slzy z očí se deroucí.

Štěstí se rodí v bolesti, to všichni víme,
Bez ní bychom si jej vážit přestali.
Přesto se s tím nikdy nesmíříme,
Rádi bychom jej bez ní získali.

Však neztratilo by pro nás cenu pravou?
Kdo by si vážil cestičky ke štěstí,
Když dlážděna by byla travou?
Musí být dlážděna krví a bolestí…

Jen zmuchlaný polštář, mi Tě připomíná,
Při polibcích zaznělo: svoboď tělo od věcí,
Já tady sedím sama při svíčkách a sklence vína,
V tu chvíli, já chtěla, byla jsem nad věcí…

Sklenka je dopita, do dlaně mne studí,
Za chvíli odbije půlnoc, lůžko rozestýlám,
Já ptám se noci, kdo mne ráno vzbudí
S modlitbou na rtech , myslíc na Tebe usínám…