Přišel jsi tiše, v ruce rudou růži,
Aniž bys tušil, že brány země otevírá,
Snad nepoznal jsi, jak dech se mi z Tebe úží,
Jak, byť jen na chvíli, jsem zatoužila být Ti milá.
Pak přišla sprcha slov, až dech se úží,
já visela Ti na rtech jako malé děcko.
Jak jinak vzdát poctu úžasnému muži,
já vstřebat chtěla z Tebe vsecko.
Letmé doteky, při sklence vína,
upřené pohledy do očí.
Pátral jsi jaká jsem, já nechtěla být jiná,
snad víno způsobilo, že svět se s námi zatočí.
Hodina pokročila, já nechtěla Tě vracet,
proti všem zásadám, jsem s myšlenkou si pohravala,
Toužila jsem, ve Tvém objetí se ztrácet,
nechat se odemknout, jak pohádková skála.
Skála, co poklady své střeží a nevydá je komukoli,
jen ten co touží po protěži, odemkne její brány, sice stěží.
První odemčení, dech zrychluje se, nitro svírá, až to bolí,
zapadáš do skály, jak do soukolí, však stále toužíš po protěži.
Pak najdeš pramen živé vody, který ze dna tryská,
ten zhojí rány, a Ty jím opojen a osvěžený,
V tu chvíli s Tebou svázaná a blízká,
odměním se Ti, sladkou vůní ženy.
Pozvu Tě na výlet třetí galaxií,, kam můžeme jen spolu.
Uzříme všechna souhvězdí - na pozdrav mává nám kometa.
Tak se nám nechce vracet, do všednosti, dolů,
leč život velí nám vrátit se na zem, do světa.
Jsem Tvoje zážitková agentura.
Pozvu Tě létat vesmírem. Pojď, využijeme každou chvíli,
Snad nejsem Tvoje noční můra,
k tomu, abychom se k letu připravili.
Teď už vím, že se mi brzy vrátíš,
chci s Tebou létat po rozbouřené obloze.
Třeba jen proto, že u mne své brýle ztratíš,
země z té výšky vypadá pustě, uboze…
