Budím se do snu. Ranní snění, po bezesné noci… Otevírám oči a jakoby z dálky slyším pípnutí mobilu. Ruka vystřelí na noční stolek a šmátrá po brýlích
na blízku. No jo, také daň za věčné koukání do displeje všeho druhu. Mobil, PC, notebook, tablet, navigace. Nasazuji si tyrkysovou krásu na oči a dychtivě hltám jeho řádky. Včera jsme jeden o druhém nevěděli, dnes, jako bychom se znali odjakživa. Píšeme si spontánně své myšlenky, odkrývám mu zákoutí své duše, obnažuji své rány. Snad proto, že je tak vzdálený. Vzdálený a blízký, zároveň. Slova mi prýští z nitra jako láva, ne a ne přestat. Malinko se bojím, že jej pohltí a on mi zmizí z obzoru. Páááni! Je deset a já stále „s ním“ v posteli! Prosím o deset minut strpení, než se vyhrabu z peřin a zkulturním svůj zjev. Vystřelím z postele, jako za mlada a jako sprinter vyrážím ke koupelně. Rychlá sprcha, sprchový gel s vůní cedru, mé myšlenky na chvíli unáší k exotickému slunci, leč studený proud vody mne vrací do reality všedního, přesto hezkého dne. Díky, příteli… Ještě ranní krém, vyčistit zuby a už stojím u kávovaru. Slyším, jak do šálku zurčí voňavá káva. Ranní cappuccino, jogurt s kousky čerstvého ovoce a dvě sušenky. Každodenní obřad, který si nenechám téměř nikdy ujít. Miluji vůni kávy. Zapínám počítač, na jedné obrazovce si pouštím do pokoje neznámého muže. Muže, který mne svazuje slovy, jako bojovník, který doufá, že provazy zkrotí Amazonku. Je složitý, oheň i led… Tohle jsem tvrdila o sobě dlouhá léta. Tolik společného za pár dní. Nechám se nést proudem jeho myšlenek, unáší mne na vysokých vlnách, podél skal na pobřeží, jako kapitán svou loď. A já tuším, že se o jednu z nich roztříštím a …. Zbyde jen tiché vrnění počítače…
