Dilema volby aneb kolař na dálnici

Včera večer, když jsem se vracel domů, mne upoutalo v odstatvném pruhu dálnice něco neobvyklého. Nejdříve jsme jsem to považoval za někoho na mopedu, ale pak jsem ke své hrůze poznal, že je to cyklista. Neosvětlený. Tma ještě nebyla, ale začínalo se viditelně smrákat.

V první vlně jsem na něj chtěl zatroubit, co jako blbne, ale pak ve mě převážil pocit, že mi do toho vlastě nic není. Ovšem červíček pochyb dál hlodal. Mé odpovědnější já došlo k závěru, že by bylo velmi vhodné zavolat na policajty, ať si ho tam vyzvednou, dřív, než ho přehlédně nějaký dobrák co přejíždí odstavným pruhem. Rychle jsem mrknul na kterém jsem kilometru a sáhnul po telefonu. Asi vás nepřekvapí, že jsem nikam nezavolal.

Zhruba dva kilometry jsem vnitřně bojoval mezi představou rozmašírovaného nebožáka a představou stejného nebožáka, jak je ve spárech policistů nakládán do auta a odvážen na stanici. Mezi tím se mi ještě občas mihl obrázek znuděných polisitů mávajících rukou nad tím, proč jim kvůli takové blbině někdo volá nebo naopak naštvaných, že musí někam jet ...

Nakonec jsem došel k tomu, že napíšu článek. Cyklistu sice nezachrání, ale snad alespoň trochu uleví mému svědomí. (Mimochodem ve zprávách nic nebylo, tak to asi přežil.)

Je hrozné, jaký marasmus naším národem cloumá. Brit nebo Němec by neváhali ani minutu a policii zavolali, tak proč ne já? Protože jsem byl celé mládí vychováván, že bonzovat se nemá! Doma, od spolužáků, od kamarádů, všude. Bylo lhostejné jestli někdo dělal něco špatného nebo nebezpečného, to je přeci jen jeho věc. Ať si na to příslušné orgány přijdou sami.

Vždycky jsem byl přesvědčen, že se jedná o přežitek komunistické výchovy, kde každý žil ve své ulitě a jednání s komunistickým aparátem mohlo vždycky skončit katastrofou. Pokud je to pravda, pak jsme už měli dost času se z toho vyhrabat. Nebo ne?

Vnitřně jsem si jist, že bylo správné s tím cyklistou něco udělat. Blok který mám uložen někde hluboko v mozku jsem ale nezlomil. A teď jak z toho ven ...