Čeští filmaři poslední dobou vrhají na plátna kin jeden hit za druhým. Ať už díky nenudícímu se Janu Hřebejkovi, jenž zvládá dva filmy ročně (ale pozor na kvantitu a kvalitu, viz. U mě dobrý x Nestyda) a nebo díky debutujícím režisérům (loni film Bobule, Kozí příběh, Taková normální rodinka). Jenže ne vždy si každý film zaslouží vítězné vavříny. U některých musíte mít po ruce raději kýbl na...
Můžeme-li někoho označit za českého krále filmového nevkusu, je to zajisté Vít Olmer. Tento muž, který dokázal v minulém století natočit výborné filmy (Co je vám, doktore? a Jako jed) se Zdeňkem Svěrákem, zvládl i filmy pohybující se na opačném konci všech hodnocení.
Filmy o třech dívkách, které se rozhodnou podnikat v erotickém průmyslu, Playgirls a Playgirls II., jsou natolik odstrašujícím příkladem filmového nevkusu, že jen težko jde pochopit důvod jejich vzniku, i kdyby vznikly podle předlohy Hemigwaye, v tomto případě vznikly podle povídek Vladimíra Párala. Snad jen tehdy rozjíždějící se TV NOVA hledala něco natolik zajímavého a kontroverzního, že sáhla právě po panu Olmerovi. Později určitě litovala vzniku tohoto filmu. Jinak se nedá ani vysvětlit proč film Waterloo po česku vznikl ve spolupráci s TV PRIMA. Film o pěti povídkách z pera přímo režiséra, které psal do Playboye, byl natolik katastrofální, že ho v kinech navštívilo necelých 9 tisíc diváků. Poslední film, který zaslouží zmínku od tohoto režiséra je Ještě větší blbec, než jsme doufali. Komedie o hloupém Honzovi v hlavní roli s Luďkem Sobotou měla vše co porevoluční filmy měly všechny. Stupidní scénář, špatné herecké obsazení, přisprostlé scény a špatného režiséra, který by to vše mohl, kdyby chtěl, ukočírovat.
S hercem Luďkem Sobotou je spojen i další film. Nebát se a nakrást, u kterého ale neplatí předchozí věta, že film má mít režiséra, který by měl vše ukočírovat. Takové jméno jako je František Filip je snad zárukou kvality. O to hůř se nese fakt, že jeho film Nebát se a nakrást se může pochlubit 18. pořadím nejhorších filmů všech dob podle www.csfd.cz.
Jsou ale i režiséři, kteří divácký zájem natolik vytěží, že z jejich filmů zbyde jen pouhá fraška se slabým scénářem. Jinak se nedá vysvětlit počínání Jaroslava Soukupa. Jeho první Byl jednou jeden polda stavěl na úspěchu filmů s názvem policejní akademie, které válcovaly české obrazovky rok co rok. Netrvalo dlouho a divák se dočkal druhého pokračování, které bylo naoko stejné s tím prvním. O něco menší divácký zájem přesto nepřesvědčil režiséra a vznikl dít třetí Byl jednou jeden polda - Major Maisner a Tančící drak, který zhatil celkem vydařenou sérii. A pokud se týče zatím posledního filmu pana Soukupa Jak ukrást Dagmaru, dá se hovořit o naprostém filmovém nevkusu, nechápajícím neustálem obsazování své ženy Petry Martincoé do hlavních ženských rolí a nevtipnosti celého filmu. Je-li na filmu něco vtipného, především, bohužel, topornost herců.
Chce-li někdy režisér navázat na předchozí úspěchy svých filmů, nesmí to udělat tak, jako Zdeněk Troška. Jeho série Kameňák sice převálcovala kina, utržila několik miliónů a vytvořila televizní rekordy sledovanosti, jenže zhoršila pověst Trošky a přinesla ovace kritikům. Film, který působí dojmem, že jeho záběry vznikly pokaždé na první dobrou, sazí spíš na "celebrity" než herce a obsahuje co záběr, to nahota, a chybí mu jakýkoli děj, by neměl v tomto článku chybět. Troška bohužel kraluje i žebříčku úplně jiných propadáků. Jeho Andělská tvář, která alespoň po technické stránce nedopadla tak nejhůř, dopadla o to špatněji v pokladnách kin. Kraluje tak na žebříčku největších českých propadáků. Při svém rozpočtu 80 milionů korun vydělala milionů šest.
Ukázka z filmu Playgirls
