V každém z lidí jsou stránky dobré a stránky špatné. Jak praví můj hluboce věřící známý: „Všichni jsme se narodili s dědičným hříchem.“ Je úkolem rodičů, školy, a neposlední řadě i státu působit tak, aby se těm špatným stránkám nedávala zelená.
V mém posledním článku, tak trochu provokativně nazvaném „Čest práci“ jsem také napsal: „Volný trh, pracovní příležitosti nepřinese. Těch bude stále méně. Práce je podmínkou smysluplného života. Vždyť se říká - radost z vykonané práce. A když není práce, tak nemůže být ani radost“.
Pominu některé diskutéry, kteří nepochopili, že článkem reaguji na události ve Šluknovském výběžku a že se tedy netýká lidí, kteří práci ztratili z důvodu předdůchodového věku či rušení provozoven. Ti dříve či později své místo ve fungující společnosti mají šanci najít, protože ji najít chtějí.
V tomto internetovém periodiku (iDnes) jsem si našel článek bývalého předsedy Romské iniciativy Emila Ščuky, kde také říká, že velká část Romů je nezaměstnatelná. Zmiňuje problém drog. Čím to je, že je někdo nezaměstnatelný ve státě, kde ještě před 22 lety existovala pracovní povinnost, jejíž nerespektování bylo trestáno.
Myslím si, že je to dáno tím, že už od prvopočátku popřevratové éry se vědomě nenavázalo na to, co bylo osvědčené.
Pan Ščuka také píše: Po válce Romové čtyřicet let budovali veškeré inženýrské sítě od Chebu až po Košice. Naučili se to a chtěli to dělat. Dnes je firmy od té práce odstavily.
Navrhuje také jedno svým způsobem dobré řešení, aby firma, která získá veřejnou zakázku, z pěti procent zaměstnala Romy. Že by se tím ušetřily peníze na sociální dávky. A Romové by naopak platili odvody do sociálního pojištění.
Já vím, že tímto vzbudím velkou polemiku, ale ruku na srdce, existuje nějaké jiné řešení, než takováto adresná pozitivní diskriminace. Ty desítky či stovky milionů, co se za ta léta nasypaly do všelijakých neziskových organizací, které je odčerpávají pro své neromské zaměstnance, mnohdy pocházející z jiných zemí a tudíž naprosto neznalých problematiky v ČR, se mohly účelně vložit do zaměstnávání této skupiny dnes označované za nezaměstnatelné. Nejlepším sociálním začleněním je možnost pracovat. Ovšem to by nebyli třeba quasi zanícení aktivisté (pobírajících ovšem za svou zanícenost mzdu). Někde jsem četl, že sami Romové nechtějí, aby EU posílala těmto organizacím peníze, že se k nim stejně nedostanou. Tyto peníze by měly jít přímo na podporu ve vytváření dotovaných pracovních míst. Nakonec by se mohli aktivisté, pokud to myslí skutečně dobře, podílet na tom, aby kontrolovali, zda je dodržována povinnost firmy, která získala státní zakázku, zaměstnat nezaměstnatelné a zda firma nedělá s onou pětiprocentní povinností zase nějaké čachry, jak je u nás ve všem zvykem.
A na závěr něco z mých životních zkušeností. Vyrůstal jsem ve „slavné“ Matiční ulici v Ústí n.L. – Krásném Březně. Samozřejmě tam nebyl ani onen plot, protože v tu dobu tam nebydleli nepřízpůsobilí kteří tam ani bydlet nemohli, neboť žádní nepřízpůsobilí ani neexistovali. Vedle ve Svádovské ulici byl velký dům Fortuna, kde bydleli, jak se jim tehdy říkalo Cikáni. Ale nikdo je nijak nerozlišoval. Chlapi chodili do práce a ženské se staraly o děti. Někteří z Cikánů chodili do kostela, kde byli poměrně častými návštěvníky a při májových pobožnostech uplatňovali své pěvecké nadání. Ve škole v první lavici seděla vždycky čistě upravená Margita, která byla, jak jsme my ostatní říkali, našprtaná jak kniha.
Kam zmizela ta doba? Ještě v osmdesátých letech jsem často porotoval na Praze 5 soutěž, kde se paní Zahálková starala o to, aby každý rok byla účast nejméně 10 cikánských kapel a věřte, že se jednalo o nadané jedince i skupiny.
Kam zmizelo hudební nadání této skupiny obyvatel. Signifikantní byl výrok vynikajícího romského pianisty, který hrál v pivnici centra Babylon v Liberci (majitel Babylonu Miloš Vajner mu umožnil, aby alespoň na tak malém prostoru demonstroval své umění). Při večeři jsem neustále oceňoval hlasitým potleskem pianistovu geniálnost, takže ke mě přišel a bavil se se mnou. Říkám mu, že jsem si vědom hudebního nadání Romů a že je jednička a on se rozčilil a řekl pro mě tehdy zarážející slova: „Já nejsem žádný Rom. Já su poctivý Cigán, já si nechodím pro dávky“.
A o tom to je. Za dvacet let se nám podařilo uplácením této skupiny obyvatelstva zničit i jejich přirozené dispozice. Silná slova nepomohou, je potřeba najít cestu z této šlamastyky. A jedinou cestou je práce. A ta se musí najít. Peníze, které tečou na různá sdružení přiživujících se na problému a na demotivující sociální dávky, na kterých navíc profitují různí šizuňkové (podpora bydlení atd.), musí dotéci na tvorbu pracovních míst. Odstraněním nezaměstnanosti odstraňme a fenomén nezaměstnatelnosti.
