Včera večer mě potkal známý a položil mi otázku: "Nemyslíš si, že ta Lisabonská smlouva je něco jako Mnichov v osmatřicátým?" Začal jsem nad tím přemýšlet a toto je výsledek mé úvahy.
Předně Mnichov byl o nás bez nás. Přijetí LS domlouvali mimo jiné členové naší vlády Topolánek, Vondra, Schwarzenberg a europoslanec Jan Zahradil. Ne všichni se stejným eurooptimismem. Schwarzenberg a Vondra s euronadšením, Topolánek stylem "co se dá dělat, všichni tam musíme" a Zahradil zřejmě s bolavým srdcem a proti svému přesvědčení, ovšem poslušen doporučení svého předsedy. Právě Zahradilovi zřejmě uniklo naše přiřazení k Protokolu 30, které zaručuje Polsku mimo jiné, že se majetkoprávní vztahy vztahující se k majetkům situovaným v Polsku (na územích kdysi patřících Německu) budou řešit výhradně u polských soudů, protože v Polsku nebude platit přijetím LS "listina práv". Slyšel jsem Zahradilovo odůvodnění na jakémsi shromáždění, že vyjednával s polskými kolegy a měl od nich slíbeno širší řešení této problematiky. Poláci však nakonec od toho odstoupili a pro nás, byla prý už participace na Protokolu 30, který se týká Polska a Spojeného království, pozdě. Doplatili jsme na to, že stále v sobě máme Masarykovský vztah k danému slovu, což není tak zcela obvyklé u jiných, zvláště těch, co žili jako my v prostředí, kdy slovo bylo zcela něco jiného než činy.
Prezident podmínil ratifikaci LS tím, že i pro nás bude platit Protokol 30. Švédské předsednictví s naší vládou vyjednalo schůdnou cestu a Evropská rada deklarovala, že při nejbližší příležitosti, to jest při přistoupení další země do EU, bude ČR přiřazena k Polsku a UK, k Protokolu 30. Není bez zajímavosti, že Maďarsko a Rakousko, chtělo vetovat tuto deklaraci, bude-li v ní zmínka o právní kontinuitě tzv. Benešových dekretů. Proč tomu tak bylo, nechť si vážený čtenář doplní sám.
Situace v roce 1938 a v roce 2009 jsou zatím zcela jiné. Nátlak zvenčí je zcela jiného druhu. Musel jsem známému odpovědět, že to není stejné i z toho důvodu, že tehdy za prezidentem Benešem stál celý český národ včetně Parlamentu. Dnes si mnozí myslí, že ratifikace LS je pro nás pozitivní věcí. Tehdy si nikdo nemyslel, že odtržení Sudet, jižní Moravy, jižního Slovenska a Těšínska je dobrou věcí. Ovšem kromě právě německých obyvatelů (jakož i maďarských a polských). Jak brzy se měli přesvědčit o tom, že doby blahobytu v ČSR vymění za vojenské uniformy a smrt na frontě. Tato dvě období nelze srovnávat.
Samozřejmou podmínkou prezidentova podpisu bylo rozhodnutí, že Ústavní soud rozhodne, že LS neodporuje naší Ústavě. Stalo se a prezident podepsal. I když s odůvodněním ÚS hluboce nesouhlasil, tak jako většina občanů této země, nepočítaje v to zdejší diskutéry, kteří například mají placenou stáž v Bruselu. Mimochodem jak odlišné odůvodnění od odůvodnění zrušení voleb iniciovaných M.Melčákem.
Boj s dopady LS ale neskončil ba naopak začíná. V první řadě je třeba pečlivě sledovat zda deklarovaná akceptace našeho přístupu k Protokolu 30 bude naplněna. Je potřeba a to velmi pečlivě sledovat zda nevznikají konkrétní majetkoprávní žaloby na majetky nejenom v pohraničí po odsunutých, ale i ve vnitrozemí v souvislosti s navrácení majetků šlechtickým rodům, které doposud nesplňovaly podmínky dané tzv. Benešovými dekrety a zákony spojenými s navrácením občanství kolaborantů s nacistickým režimem.
Tyto majetky našich občanů už nebudou chráněny suverenitou ČR. V právní mezeře mezi fungováním LS a platnosti Protokolu 30 pro ČR je potřeba každý jednotlivý pokus o prolomení tzv. Benešových dekretů dokumentovat a medializovat. Protože už nyní jsou takovéto pokusy činěny a bohužel mnohdy úspěšně. Máme o tom zprávy od nešťastných majitelů nemovitostí, které byly postaveny v souladu se stavebními zákony a s úředně potvrzenou znalostí, že koupený pozemek patří např. obci, městu atd. Později však na něj byla uplatněna žaloba o navrácení půdy ze strany šlechtického rodu, s tím, že obec neměla právo pozemek prodávat. Tyto neustále probíhající restituce dopadají právě na nic netušící občany. Obáváme se, že platnost LS vybudí obrovskou vlnu takovýchto nově formulovaných nároků.
Pro Suverenitu - Stranu zdravého rozumu právě teď nastává ta nejtěžší práce. Každá změna ve státoprávním uspořádání, a to přijetí LS je, přináší v budoucnosti netušené problémy pro obyvatele. Své by o tom mohli vyprávět důchodci, kteří měli sídlo zaměstnavatele před rozdělením Československa na Slovensku. Deset let trval a ještě stále trvá boj těchto lidí postižených mezistátní smlouvou o důstojné důchody, alespoň ve výši minimálního důchodu.
Je velice důležité, aby právě v tomto mezidobí jsme měli takové zastoupení v Bruselu, které bude chránit zájmy našich občanů. Můj příští blog bude na téma výběr eurokomisaře a vzbudí nemalé emoce
