Soft nadpřirozenost dosud na šlechtických sídlech v Jihočeském kraji zajišťovala Bílá paní. Zámecká jízdárna v Hluboké nad Vltavou až do 19. listopadu nabízí světoznámého Vetřelce. Respektive výstavu tvorby Hanse Ruediho Gigera.
Švýcarský umělec a autor uvedeného, Oskarem ověnčeného, filmového monstra, už devět let pobývá v náruči smrti. V říši, která mými představami a pocity cloumá podobnou frekvencí jako jeho díla. Levitují na hraně rozkoše a bolesti, erotiky a pornografie, krásy a ošklivosti. Znova a znova si listuji čerstvým katalogem kompaktně prezentujícím provokativní příběh umělcova odkazu, plného harmonických výjevů hrůzy.
Psycholog by zřejmě měl vysvětlení, proč mi dělá dobře, sledovat je bez rizika přímého ohrožení. Jen jako poutavé vzkazy od zmíněného tvůrce a jeho múzy. Ta určitě trpěla křečí v prstu. Kvůli permanentnímu varovnému zdvihu a vrtání do umělcových snů a podvědomí, sloužících jako základní zdroje jeho tvorby. H.R. Giger po sobě bezesporu zanechal nadčasová díla. Zobrazující odvrácenou tvář lidstva a jeho sebedestrukční nástroje: přelidnění, války, technická revoluce, atomové bomby… Byl to vizionář. Ostatně jednou z hlavních příčin současného globálního pnutí je přemnožený člověk, který od konce druhé světové války neměl blíže k dystopické budoucnosti. A co se týče vizualizace hrozeb, spočívajících v kontroverzním rozvoji umělé inteligence nebo v povolence implantovat čipy lidem do mozku pro Elona Muska, nenapadá mě lepší příklad než pohled na biomechanoidy, prostupující - v čele s Vetřelcem - celou tvorbou H.R. Gigera. Senzorický ponor do vzrušující kompozice jeho surrealistických děl, citlivě včleněných do novogotickém interiéru Alšovy jihočeské galerie, mimoděk odhaluje erodující hráz mezi sci-fi žánrem a dokumentem potenciálně reálných hrůz. Vynoření kupodivu přináší očistný a euforický pocit. Jako po sauně. Asi kvůli nekompromisní kombinaci ledové dokonalosti temných krás a vroucí úlevy z prolamování tabu. Hned má člověk více síly k opravě hrází proti veškeré beznaději.
