Únos třešničky na hnojiště

“Konečně spolu. V přírodě. Na vsi. Sblížíme se. Budeme společně vařit, jíst, hrát šachy, opékat buřty,” usmívám se při té představě cestou na chalupu po dědovi.

Osmnáctiletá dcera je zrakem vpitá do mobilu. Rozhodně ji nebaví koukat do ubíhající krajiny za oknem. Ještě si neuvědomila blížící se digitální detox. Začínám tušit, že vydržet s ní (i se sebou) na vesnici bez internetu a televize bude peklo.

Od mé poslední návštěvy, před dvaceti lety – takovou dobu trvalo dědické řízení - se to tu dost změnilo. Obchůdek provozují Vietnamci, z většiny statků jsou chalupy nebo penziony. Uvnitř dvorů se namísto do traktorů, skáče do bazénů.

 Z party porevolučních agro-restituentů, se věnují zemědělství jen dva hospodáři. Rodina farmáře Kudličky a pobočka nějakého nadnárodního holdingu nevyslovitelného názvu. Investoval tu do pobočky zaměřené na intenzivní rostlinnou výrobu a do chovu masného dobytka. České straky nahradili černoušci skotského plemene Angus. Z prasečáku je turistická jízdárna a výhled na šumavské kopce z předzahrádky mi nerezově zastínila čtyři gigantická obilná sila.

 Na uvítanou mi na zápraží padá pod nohy mrtvý špaček. Mladej Alois Kudlička seskakuje za protějším plotem z traktoru se vzduchovkou v ruce a jako odpustek nabízí temně rudé chrupky. Moc jich na stromech v jeho sadu, kvůli těm ptákům, nezbývá. Viki odvrací zrak od telefonu k opeřené mrtvolce. Kudličku, podle urostlé postavy spíš Kudlu, nazývá trapným vrahem v trapných crocsech.

Do prázdninového objektu po prarodičích se zdráhá vstoupit. Kvůli pavučinám.  Otvírám všechny okna. vymetám pavouky, drhnu podlahu a povlékám duchny. Manžel má chuť na smaženici, holka chce pudink. Jde se do lesa. Jako správní měšťáci bez repelentu a v kraťasech. Těch pár hub je vykoupených asi litrem naší krve. Pohled na červíky prchající před čepelí nože do útrob masitých suchohřibů vyvolává u dcery dávivý reflex. Od teďka prý v bramboračce strpí pouze žampióny.

 Kromě svých rodičů, po prvním půl dni stráveném na venkově, začala nenávidět komáry, hovada a ostružiny. Do večera se její rejstřík odpornosti rozšířil o čerstvě nadojené kozí mléko (fuj ten puch a škraloup, chci do pudinku krabicový!). Druhý den ráno proklela kohouta a o pár hodin později zanevřela na lesní borůvky. Nejenom, že kvůli nim zase musela do zahmyzené divočiny. Fialové prsty a zuby jsou vopruz. „Nechápu, proč tu nezasadí ty kanadský. Jsou větší a nedělaj fleky,” vztekala se slečinka při čištění zubů.

 Lojza jí přes plot pozval na ryby. Další den, respektive večer, s ním strávila na posedu. Na rodičovskej údiv reagovala vysvětlením, že jí jde jen o přístup k jeho hot spotu a že kdyby byla na chalupě wifina, nemusela by se s ním zahazovat. Z každého dalšího „zahazovacího“ rande si domů přinášela víc, než jen kapra nebo srnčí hřbet. Stále přiblblější úsměv, kytky a seno ve vlasech byly důkazem její postupné aklimatizace na trapnej zapadákov.

Zkrátím to. Láska i traktory přenáší! Konec srpna už byla naše slečinka plnohodnotnou členkou smečky místních vrstevníků, scházejících se v hasičárně. „Vrahovi“ Aloisovi vlastnoručně pekla a nosila koláče plné lesních plodů až na kombajn. Na chudinky borůvky svedla i tu modřinu na krku. Nejvyšší čas, vrátit se do města! Naše Viktorie si koupila u Vietnamce růžové crocksy a rozhodla se jít po maturitě místo filosofie studovat zemědělské vědy, aby mohla být zootechničkou. Lojza tam půjde taky. Prázdninově si vysnili vrátit straky a prasata na statek.

Manžel vytahuje z truhly  vzduchovku a diaboly po dědovi. Žádnej sedlák mu jeho třešničku krást a odnášet na hnojiště nebude!