Husákovo dítě Štěstěny. Jsem já. Před třiceti lety mne hezky v závětří až do Vánoc vozila sametová vlna, která k nám do Budějc přitekla proti proudu Vltavy.
Skleněnou zeď zahnívajícího akvária rozbili odvážlivci v Praze. Přestože praskliny byly zřejmé, ani ve snu mne nenapadlo, že demoliční čety mých vrstevníků otevřou cestu k moři příležitostí.
Do té doby jsem se v rovnostářské nádrži necítila úplně blbě. Rudí správci akvárka mne nenechali hladovět, ani bolestivě netrestali za občasné plutí proti směru hejna. Ostnatý drát na dohled naší bytovky mi do očí nepíchal, dokonce se mi líbilo mít za domem kasárna plná pohraničních strážníku s německými ovčáky a průkazku na houbaření v hraničním pásmu.
Svobodu pohybu a volný trh jsem nepostrádala, protože co člověk nezažije, to mu nechybí. Až puberta ze mne udělala „drsnou“ rebelku v měkkém vaťáku, básnířku od Nohavici. Chudáci rodiče. V osmdesátkách vyhazov z gympláckého intru (přebrala jsem vychovatelce kluka a ona napráskala, že mne v noci navštěvuje na pokoji). Libovala jsem si v provokativním nošení roztrhané džísky a trička s americkou vlajkou. Poslouchala zakázanou muziku, jezdila stopem a milovala Ferlingettiho, stejně jako Puškina. Hipízačka, šprtka, holka od koní, ta klukanda, co jí táta nikam nepustí. Tak nějak mne do mých osmnácti viděli spolužáci.
Nespravedlivé série domácích vězení, otcova i diktatura jedné strany mne časem naučily pasivní rezistenci a očistné sebeobraně: útěku do svobodného vnitřního života. A ke zvířatům a k tvorbě - k malování a psaní. Po maturitě jsem ze vzdoru přestala odepisovat Nině Voroncové do Moskvy. Už na základce mi ji „přidělila“ učitelka ruštiny. Copatou holku s šikmýma očima, žijící na sídlišti za Moskvou ve dvoupokojovém bytě s bráchou a tátou a s novinami v okně místo záclon.
Jinak jsem moc statečná nebyla. V devadesátkách totalitářům stačila k mému uplacení nabídka rajtování v závodním jezdeckém oddílu „esesem“, možnost divokého tance na rockových zábavách, filozofování v zakouřených hospodách.
V devětaosmdesátém (v mých sladkých dvaceti) mne zajímali hlavně kluci, koně a bigbít. Měsíc před převratem jsem pociťovala anarchistickou náladu maximálně doma. Já vyhrožovala úmyslem odejít z vysoké „hnojárny“ a máma rozvodem, když chtěl táta za padesát tisíc koupit další barák v tom „Cikánově“ (myslela tím centrum Českého Krumlova).
Pouliční protesty mi připadaly jako báječný happening (nevím, jak to napsat výstižně česky). Příležitost „ulejt“ se ze školy a vykřičet z nastřádaných frustrací. Ne stoprocentně politických. Například místo hesla „Lidská práva“ jsme s kamarádkou, které nějaká Lucie přebrala chlapce, vyřvávaly „Lucka je kráva“. Moc se za to zpětně všem zapáleným idealistům a skutečným osvoboditelům demokracie omlouvám. Celý život vlastně jen lížu smetanu utlučenou šťastným datem narození. Děkuji za příchod na svět dost dlouho po válce a dost blízko k sametové oponě před demokratickou scénou. Stačilo trhnout.
Nevím, kde je Nině konec dnes. Návratem k naší korespondenci a k recitování Puškina bych si zřejmě koledovala o sledování tajnými službami. Kouřit v hospodách nesmím, stejně jako vypustit slovo cikán z pusy.
Na barák v Krumlově si nikdy nevydělám a stoprocentně svobodná jsem vlastně nikdy nebyla. Z tátova područí se přes omezení rodičovstvím dostávám ke kouli na noze vyplývající z péče o staré rodinné příslušníky. Ale je to moje volba!
Přes všechen ten svinčík, zápach a střepy způsobené vypuštěním čtyřicet let zahnívajícího obsahu skleněného vězení jsem ráda za ty peřeje. Přestože je nové koryto nebezpečné pro plavbu životem, plné krokodýlů a ostrých kamenů, si třicet let po revoluci stále frčím na šťastně nejistých vlnách. Vděčná, že se skrze parlamentní demokracii můžu podílet na tvorbě břehů a jezů určujících směr a rychlost pohybu hlavního společenského proudu.
Novodobí krotitelé naší společné živé vody tenhle vodohospodářský model neuznávají. Ve jménu liberálního alibismu prosazující zrušení diskriminačních břehů. Aby se handicapované pramínky, dravé potoky i moře příležitostí slily v jednu beztvarou kaluž. Zapomínají, že bez břehů není hloubka, zmizí vlny i proud. Stejně, jako totalitářům v akváriu, se jim nepodaří udržet život v louži. On neuteče. Vyschne. Pokud na ty "egokracisty" včas nehodíme sametovou síť!
