„Raději než do banky, vraz peníze do Hanky!“ marně celý dospělý život nabádám muže po mém boku. Rostoucí cena starožitností v kontrastu s vratkostí finančních ústavů jen potvrzují, že jde o dobrou, byť marnou radu.
Nezbývá mi, než se postarat o vlastní blaho sama. Vlastně mi s tím pomáhá ON. Vševědoucí, blahosklonný, všezařizující STÁT. Snad od momentu mého početí se mi stará o zdraví, vzdělání a světonázor. Až mé pubertální oči v něm odhalili impotentního despotu.
Najednou jsem zjistila, že mi nedokáže nabídnout víc, než hnusné šaty, vyjedené krámy a lživé učebnice. Dusilo mne jeho objetí, zabezpečené ostnatými dráty. Nesnášel kritiku. Přenášel na mne tlak zkroucenosti moskevskými poručníky. Já snila o zápaďáckém státotvorném frajerovi, dopřávajícím svým ženám volnost a luxusní parádu.
Když jsem byla holka na vdávání, ON, k mé radosti, pod vlivem Revoluce, opustil komunistickou víru a konvertoval ke kapitalistickému vyznání.
Demokratická dieta mu prospěla. Zeštíhlel a zmužněl. Najednou se o mě méně zajímal. To mu paradoxně přidalo na sexy šmrncu. Dodnes si myslím, že za tou testosteronovou vzpruhou byla milenka. Privatizace.
Odjakživa trpí krvoholismem. Jedná se o nevyléčitelnou nemoc. Ta nás oba ve vztahu, jenž by měl poskytovat jistotu celku, dost omezuje. Dokud jeho krvelačnost uspokojovalo občasné pouštění mojí žilou, dalo se to vydržet. Slíbil mi za odběry životadárného paliva nekonečnou péči o děti, vnuky, lékařskou péči, penzi, pravdu, bezpečí, čistý vzduch. Postupem času se jeho velkorysost a askeze vytrácejí. Tloustne. Chlemtá stále větší proud mé krve. Přebírá kontrolu nad jejím průtokem, složením a barvou. Vyhrazuje si právo na revizi všech pump, včetně mého srdce. Na oplátku mne a mé jistoty udržuje při životě stále tenčí transfúzní hadičkou.
Konečně chápu, že STÁT chce při mne stát do poslední kapky krve. Mé krve!
