Během uplynulých deseti dnů jsem se zúčastnila dvou zvláštních hostin na místech od sebe vzdálených zhruba tři a půl tisíce kilometrů. Ústřední postavou každé byl kontroverzní vládce.
„Ljudi charošije, no politika plócho,“ odpověděl mi rusky a bezelstně usměvavý Gruzínec Dato Jalabauri na dotaz, jaké má vztahy s Čečenci, Rusy, Dagestánci, sousedy z Ingušska nebo z Azerbajdžánu, žijícími na dohled jeho rodné vesnice Šatili v bývalé provincii Chevsuretie. Při servírování skopového šašliku. Beránka nechal tento majitel okovaných čtyřkopytníků, z jejichž hřbetů jsme absorbovali dramatickou krásu Kavkazu, podříznout na počest naší české průzkumnické party. Jeho předci, z rodu křižáckých Chevsurů, byli už za Gruzínského království nepsanými vládci zdejšího území. Chovali dobytek a udatně strážili drsným Kavkazem ozubené hranice, dokud je Stalin (byť sám původem Gruzínec) v 50. letech minulého století, z obavy z jejich nezkrotnosti, násilně z magické oblasti prošpikované středověkými pevnostmi nevystěhoval.
Dato si myslí, že mu ty kopce, údolí a pevnosti prosáklé krví jeho předků stále patří. Jeho dědičný nárok nezpochybňuje ani místní komunita. Jde o zvláštní směs křesťansko-pohanských usedlíků, zocelených každoročním několikaměsíčním odříznutím od civilizace kvůli sněhu. Bohužel žijí na území národního parku a ve státním zřízení legislativně neuznávajícím Jalabauriho vlastnictví zmíněných nemovitostí.
Dato umí číst v krajině a v koních, ve svém životě zabil několik medvědů, snaží se podnikat v agroturistice. Neumí plánovat, udržet si ženu v horách, řídit své líné pomocníky a peníze jsou mu dost ukradené. Poslední finanční dar od patriarchy po dlouhém přemýšlení opět investoval do nákupu koně. Vláda mu garantuje elektřinu zdarma. O to bizarněji působil pohled na ženy z jeho osady peroucí povlečení po turistech ve škopku na valše. Dato má, jako většina Chevsurů, sklony k alkoholismu a minimální pud sebezáchovy. Přesto jsem se v jeho společnosti, pod chatrným přístřeškem u stolu prohýbajícím se pod mnoha lahodnými chody, umocňujícími požitek ze skopové obětiny, cítila jako na královské hostině. Kolem vonělo sluncem načechrané seno, navršené do kopek jako vystřižených z obrazu Clauda Moneta.
O týden později míjím balíky čerstvě slisovaného sena při cestě na pracovní oběd s prezidentem mé republiky Milošem Zemanem do prosluněných Hoštic u Volyně. Pečené prase se podává ve vzdušné „jezeďácké“ stodole ozdobené nápisy „Zemědělci ke korytům“ a „Proletáři všech zemí bavte se“. Natáčecí kulisy kultovní české komedie vytvořily bizarní prostředí korespondující s provokativním, buď milovaným, nebo nenáviděným, vládcem. Peníze ho nezajímají, alkoholu se nezříká, pomocníci se mu občas vymykají z ruky, absence pudu politické sebezáchovy se u něj s věkem prohlubuje. Umí číst problémy venkovské krajiny a potřeby většiny. Ve svém životě pobil několik politických medvědů, neudržel si ženu na chalupě. Na rozdíl od chevsurského vůdce je oficiální autoritou a provokatérem opoziční menšiny.
Nesouhlasím s Datem, že lidé jsou dobří, jen politika špatná. V demokratických státech je politika, stejně jako Troškovy komedie, mírně karikujícím zrcadlem většinové společnosti. Hledám odvahu, podívat se v něm sama na sebe. Než zase dostanu chuť měnit svět od Šumavy po Kavkaz k lepšímu…..
