Nikdy jsem si nekoupila jeho cédéčko a z internetu si stáhla jen Někdy se ví, co Bůh chystá.... O to víc mne překvapil „vlastnodušní“ pocit smutku. Po zjištění, že Karel Gott zemřel.
Jako bych si uvědomila, co vše s nadpozemským Karlem definitivně odešlo. Cukrová poleva mého dětství. Bílá jako sníh a Jurášek v Popelčině příběhu rámovaném jeho písněmi. Chuť kávy, tajně upíjené z hrnku mámě, které sladil mládí skrze rádiovou stanici Hvězda i prostřednictvím všech těch „ajnkeslbuntesů“ v černobílé televizi.
Ještě konec základky mám spojený se šlágrem Buď sbohem brácho. Od druhé poloviny osmdesátek a v devadesátkách jsem jej ignorovala. Pro mojí rockersky rozervanou duši to tenkrát byl moc uhlazený týpek.
Osobně jsem se s ním setkala před osmi lety. Na charitativním koncertě pro prachatický hospic. Do té doby přesvědčená, že je mi jeho hudba na míle vzdálená. Ó pane Božský, jaká to to byla mýlka! Celé vystoupení jsem protančila a automaticky ze sebe chrlila většinu textů z jeho repertoáru, nějakým záhadným způsobem ukotvených v mé paměti. Věkové rozpětí trsajících fanoušků pod pódiem se pohybovalo plus i mínus třicet let od mého tehdejšího věku.
Byl pro mne stálicí a jistotou v čím dál neukotvenějších časech jednadvacátého století. Žasla jsem nad jeho obrazy. Bavila se jeho noblesním humorem. Obdivovala pracovitost a „multižánrovost“ Mistra. Rovnou měrou dokázal pozlatit zvonky štěstí Darince, chór Alexandrovcům, žihadlo včelce Máje, hvězdy Pilarce i klip Leoši Marešovi.
Momentálně nevím o žádném českém umělci, kterému by vícero národů bezmezně tolerovalo politickou přizpůsobivost nebo sexuální promiskuitu dokladovatelnou řadami milenek a několika matkami jeho dcer.
Protože co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi. A není dovoleno dotýkat se hvězd spadlých z nebe, které nehasnou! Karlovo božství spočívalo v umění dělat umění, které nadčasově spojuje lidi ve stejných pocitech. O to víc bolí jeho ztráta v době, která nás všechny rozděluje.
