Od konce července není snad jediný den, který by na mne divoce nezachrochtal. Africký mor divokých prasat nakazil všechna média a nabídl pěkně ostrý předvolební guláš z moravské divočiny.
Hejtman dotčeného teritoria vyhlásil stav nebezpečí. Nakažené štětináče drží v ohnisku nákazy desítky kilometrů dlouhý elektrický ohradník. O africkém moru mimořádně jednala vláda. Nově se do prasečí štvanice zapojí i policejní ostřelovači. Novinové titulky straší z šíření pandemie skrze žací lišty kombajnů nebo prostřednictvím houbařských holinek.
Čuníkovská viróza odhaluje v českém člověku, kromě strachu z šíření nákazy a politického populismu, i jiné vlastnosti a schopnosti. Krvelačnost (pro nositele kamizol možná spíš „barvylačnost“) je povzbuzována u myslivců odměnou ve výši až tři tisíce korun za odstřel každého kusu. Tisícovku dostane oznamovatel za nalezenou a odevzdanou prasečí mrtvolu. Takže uživatelé pozemních komunikací mohou vydělat na každém sraženém kanci, pokud tedy zrovna neskonal (nevyhasl) na zdemolované kapotě jejich auta.
Ovšem poslední dva případy z našeho regionu poukazují i na zvrácené chování civilistů po setkání s potenciálním šiřitelem moru ve stavu neživém. Masakr prasečí party (rudlu) ve vlakovém kolejišti mezi Soběslaví a Veselím chtěl maximálně zpeněžit jeho nálezce. Kromě devíti tisíc korun za devět smrtelně poraněných kusů divokých prasat požadoval dalších šest tisíc za mrtvá selátka vypadnuvší z úrazem rozpáraného břicha vysokobřezí bachyně. O týden později státní veterináři zaznamenali výskyt pouhých torz těl pěti divočáků kousek před Táborem. Opět šlo o důsledek karambolu skupiny divokých prasat s lokomotivou. Ta jim každopádně chybějící kýty, panenky a další lepší svalové partie z těl obratně nevyřízla a neodnesla. Kdybych byla sviní, defekující do vlastního doupěte, použila bych ke komentáři zmíněných činů přísloví: "Jaké prase, taký kvík, jaký národ, takový zvyk."
