Vyrostla jsem nad vodní elektrárnou. Před pár lety kousek od ní vyrostly na mýtinách větrníkové plantáže.
Párkrát mne šlehnul elektrický ohradník a při opravě stolní lampičky mi elektrický proud za užití mých čelistí prokousl jazyk. Od té doby mu nedůvěřuji. Zprávy o explozi baterie erotického vibrátoru v akci a fotky neuhasitelné Tesly na německé dálnici moji důvěru v elektrizující rozkoše neposílily.
Přestože elektřinu k životu nezbytně potřebuji, nevěřím na stoprocentní čistotu a efektivitu způsobů její současné výroby, užití a konzervace. Podobně to mám s vírou v aktuální odpadovou politikou. Nejsem kompetentní hodnotit energetický a odpadový mix naší republiky.
Neudržitelnost všeobecných trendů však můžu demonstrovat na mé domácnosti.
Při prvním poryvu předvánočního záchvatu gruntování jsem narvala popelnici směsným bordelem a způli naplnila dva kontejnery na odpad tříděný. Dýňový obličej, namísto do polívky, ukázněně pohřbila do kompostu. Vibrátor hrozící explozí do elektroodpadu. Šaty, nenošené déle než dva roky - podle rady z módních rubrik – věnovala charitě. To abych měla alibi pro pořízení si nových módních kousků do šatníku. Přece se nebudu znemožňovat na sociálních sítích snímky ve stejných hadrech, když mají všude slevu. Lehce použité hračky, v objemu stačícím na vybavení menší školky, putovaly za loňskou várkou do podkrovního hrobečku. Doma už pro ně nebylo kam šlápnout a Ježíšek jich k nám určitě zase přinese celou nůši.
Stejné je to u nás s koloběhem jídla. Nemalé množství pravidelně konzumujeme, lehce unavené vyhazujeme. Nu což, je laciné a já neukázněná „závislačka“ na příjmu kalorií. Energetických zásob na těle se zbavuji „utíkacím“ spalováním. Radost z naklizeného příbytku zmizela při poklusu kolem skládky, kde odpadky z mého hnízda končí. No fuj. Ještěže za pár let bude vytváření takového komunálního svinčíku zakázané . Ale co dál s ním? Hlavně ať se neopováží nám tady v okolí postavit spalovnu. Stačí, že máme na dohled jadernou elektrárnu. Údajně by na pyrolýzu veškerého odpadu z českých domácností stačily pece stávajících cementáren, ale to by se k nám do nich nesměl vozit „lukrativní“ bordel ze zahraničí.
Plynu v trubkách vedoucích k našemu kotli i dřeva na topení v krbu zatím máme dost. Nicméně v okolních lesích kvůli kůrovcové kalamitě stromy dramaticky ubývají. Za pár let zřejmě nebudou stačit ani na otop, ani na stavby, ani na ochlazování krajiny.
Klimatická štvanice má, ve jménu očisty eurounijního vzduchu, do deseti let zavřít i české uhelné doly a usiluje o trest smrti pro dieslové auťáky. Zaslepením ropných tepen sejme dvě mouchy jednou ranou. Uleví přírodě a ekonomicky přitíží zlým velmocenským magnátům. Za dva roky skončí povolení k provozu již druhému temelínskému bloku, a brčálové tlaky, v součtu s vývojem schodku státního rozpočtu, dávají předpoklad, že se dožiji úplné paralýzy jaderné reakce na dohled od mého domu. Pochybuji, že ji ve výkonu nahradí gigantické úložiště na elektřinu, které nám mají Rakušané vybudovat v nedalekých Mydlovarech.
Původně ekologicky opěvované solární elektrárny, bioplynové stanice a biopaliva (první generace) získaly nálepku penězovodů pro účelový odklon veřejných prostředků. Také výtopny v zelené víře přeorientované z „koksožroutství“ na slámovou a další bio-stravu jsou najednou nežádoucím konkurentem zemědělců a spoluviníkem půdní eroze.
Elektromobilita má snížit emise a vynucená obměnou vozového parku poskytnout nový impuls fabrikám na auta. Co na tom, že čmoudy z výfuků může v tichosti - skrze dráty a zásuvky - přesunout jen o kus dál - nad komíny výroben elektřiny z fosilních zdrojů . Nabíjecí infrastruktura neexistuje, výroba a likvidace autobaterií voní spíše než po fialkách po jedech.
Omlouvám se skutečně uhlíkově bezestopým jedincům za mého velkého nafťáka, oblibu cestování letadlem, každodenní sprchování horkou vodou a preferenci krvavých steaků.
A když už jsme u toho proklínaného hovězího masa: Nejsou to krávy, které zamořují ovzduší skleníkovými plyny. U dobytka je uhlíková bilance vyrovnaná, protože metan vypouštěný z útrob přežvýkavců se do deseti let skrze přemění skrze oxidaci hydroxylovým radikálem na stejné množství oxidu uhličitého, které dobytek přijal v zeleném krmivu.
Jestliže nebudou ve vyspělé země vyrovnaně ekonomicky hospodařit (rozuměj bez státního dluhu), přijde mi volání po uhlíkově neutrálním hospodaření pokrytecké.
Nenechám se natřít na zeleno, dokud tahle spásonosná zelená barva nevznikne smícháním modré (ze zachraňované oblohy) a žluté (ze zlaťáků, kterých se vzdají globální vyvolávači konzumu na dluh)!
Všichni chceme maximálně kvalitní život za minimální cenu. Zelení a nezelení voliči se perou, zatímco zelení „byznysmeni“ i političtí „ponáspotopisté“ se smějí. Jejich cílem je růstu HDP za každou, i třeba za smrtonosnou cenu v podobě záporné úrokové sazby a přetížení regenerační a zdrojové kapacity naší planety. Ekonomickou horečku, namísto očistnou krizí, inflací a zvýšením úroků léčíme tištěním peněz. A roztáčením kola poptávky a spotřeby všech těch blbostí, kterými jsem včera zaplnila popelnice, a také skrze podporu bezbřehého růstu populace a životní úrovně lidstva. Nároky na energie i produkce odpadu geometricky rostou.
Předvánoční úklid by měl být fyzický i duševní. Roztřídit věci, myšlenky, vysmýčit pavučiny mezi zdmi i vztahy. Vyházet ze skříní i z hlavy nepotřebný balast. Nabíjející očista a vyřešení hmotného i nehmotného odpadu je předpokladem rozjímání o smyslu lidského života.
Všichni chceme do čistého nebe, ale nikdo pro něj nechce zemřít, jako Ježíš, jehož narození budeme vbrzku oslavovat. A Bůh ví, jestli ty špinavé čáry na obloze a změnu klimatu nezpůsobují andělské prdy na náš pozemský pud k sebezničení.
