Začínám trpět „dárkofóbií“. Nejenom v roli obdarované. Mé poslední působení v pozici darující řešili pyrotechnici. Fakt to byla vitamínová bomba. Zapomněla jsem v letištní hale tašku s granátovými jablky pro mé nejbližší.
Takhle dopadla moje snaha dopravit exotické ovoce z ázerbajdžánského sadu do mého domu.
Smutný konec mělo i triko, které Ježíšek- nebo možná spíš Santa, protože putovalo z Ameriky - transportoval letecky, se třemi mezipřistáními, směrem pod vánoční stromek pro jednoho z příslušníků mé rodiny. Obleček s originálním potiskem rozcupoval pes. Poté, co jej vykousal z balíčku hozeného přes plot posledním poštovním poslíčkem.
Dárkovým specialistou byl můj otec. K Vánocům mi jako malé holce dal autodráhu, s níž si pak hrál pouze on a k osmnáctinám sušené meruňky plus obrázek ptáka pod sklem, slepeného ze skutečného peří, Made in China.
K nekonečné sérii hrnečků z růžového porcelánu od maminky – vystavovaných jen když přijela na návštěvu – dodám, pro případ, že by sloupek četla, „Neboj, mami, jednou jimi obdaruji děti!“
V horor se proměnily i dárkové poukázky k mým čtyřicátým narozeninám. Na masáž a na zkrášlení. Nejprve mne při hnětení zad zkropila slzami asi třicetikilová Filipínka, když v reakci na neprozřetelný osobní dotaz lámavou angličtinou vzpomínala na své malé děti a nemocnou maminku, které kvůli přesunu za výdělkem už půl roku neviděla. Po mentálně útrpném zážitku jsem těsně před lhůtou splatnosti využila předplaceného broušení obličeje ve studiu lékařské kosmetiky. Zapomněli mi tam říci, že po zákroku není dobré vystavovat tvář slunci a prachu. Zrovna jsem měla naplánovanou práci ve stáji a vyjížďku na koni. Na nebi ani mráček. Takový zánět „xichtu“ moje kožní doktorka ještě neviděla.
Před padesátkou se skřípěním zubů děkuji za zázračnou mast na celulitidu kamarádce, za koktejly na hubnutí švagrové a u krému na vadnoucí pleť a pilulek na zlepšení paměti už ani nevím, od koho jsme dostala.
A což teprve dárečky od mých manželů. Ex mne rozplakal věnováním hanbatého vibrátoru v době šestinedělí.
Žádostí o ruku skrze prstýnek rozbalený na Štědrý večer mne šokoval můj muž současný. O dva roky později mi k narozeninám koupil hrobku. Prý je o ně na našem městském hřbitově nouze.
Taky mi známá nevědomky dala do tomboly koňáckého bálu vázičku, kterou jsem jí rok před tím věnovala. O putovních flaškách v naší rodině nebo o nevhodných dárcích pro tchýni bych mohla napsat román.
Stejně jako o hříčkách Osudu, kterémuž na velikosti písmen nezáleží. Nemohu na něj žehrat. Obdaroval mne tím, co jsem si celý život přála. Být šťastná. Jsem Šťastná.
