(Novo)třídní boj přitažený za holčičí vlasy

"Skoro půl milionu státních zaměstnanců bere plat vyšší než šestatřicet tisíc korun. Po pěti letech rekordního růstu státní represe dospěli čeští podnikatelé k potřebě 230 hodin pro splnění daňových povinností.

Evropský časový průměr věnovaný vyplňování a evidencí lejster pro berňák činí o téměř sedmdesát hodin méně,“ čtu na stránkách překvapivě ekonomického magazínu v čekárně na stříhání vlasů.

 „Dneska už nejde o řežbu mezi diktaturou a proletariátem. Třídní propast je mezi těmi, co do systému dávají a těmi, kteří z něj berou. Mostem je přerozdělovací ouřednickej kanál se stále tlustější trubkou,“ sděluji v reakci na článek atraktivní kadeřnici a přítomné dvojici jejích dalších zákaznic nevyžádané moudro.

Zrzka se stříbrnými papírky ve hřívě, a se stejně metalickým kroužkem v nosní přepážce, se před zrcadlem svléká do tílka. Odhaluje vytetovanou lebkou na rameni a svůj živočišný pohled na věc „ No znám i jiný, než ouřednický trubky na přečerpávání bohatství. Třeba pohlavní úd jednoho nejmenovaného golfového trenéra. Hezky směrem do své kapsy s jeho pomocí odklonil zisky zazobaného tlustoprda  XY, co zbohatnul na vraždách zvířat (provozovatel jatek) a  vypouští sra.ky do ovzduší (má i nevoňavou výrobnu psího žrádla, takže bohatne i na lidské lásce ke zvířatům). Stačilo mu k tomu navrtat se do jeho znuděné manželky. Za trénování ženušky měl dobře placeno a po rozvodu se nastěhoval do bývalého továrníkova domu.“

Jediná kadeřnice se nesměje. Zbrkle a s dotazem, jestli si někdo dá kávu, mizí za květovaným závěsem oddělujícím privátní zázemí provozovny od pracoviště se třemi obsazenými křesly.

 Další kecy rudovlasé „Pirátky“ o karmě trestající nenažrané koncentrátory majetku, rasisty stejně jako namyšlené otroky konzumu, devastátory přírody i všechny netolerantní a žárlivé baby, co jí šikanují kvůli vzhledu odstřeluji zkřivením nosu směrem k jejím nabarveným pramenům „ No nevím, jestli Matka příroda má radost z toho čpavku a kysličníku ve vašich vlasech.“

Ve snaze odlehčit náznak osobního útoku se snažím dokončit hlavní myšlenku o novodobých kastovních třenicích. „Holky už se nerozdělují na paničky a služtičky, už si můžeme zvolit i libovolnou míru chlapoidní role. Veškeré nerovnosti se na první pohled hrnou do jedné lajny buldozerem. Nicméně pod prahem našeho vnímání se vede zákopová válka o vládu nad ideálně jednoúrovňovou masou,“ přitvrzuji ve filosofování. 

Paní se stříbrným přelivem vystrkuje červený obličej zpod sušáku.  „Nechápu, na co si obě stěžujete. Takhle dobře se ženy nikdy neměly. Každá si může vybrat mezi rolí profesionální manželky, podnikatelky, pracovnice pro podnikatele, nebo pro stát. Můžeme si zvolit libovolnou délku i barvu vlasů nebo značku telefonu. Ženskou s nebarvenými pačesy a bez mobilu snad ani neznám. Už i z toho vyplývá, že u nás nikomu nehrozí bída nebo újma kvůli rovnostářství. Pletete si ho se solidaritou.“

Uf, aspoň, že pochopila, kam mířím. Měním vysvětlovací taktiku: „Možná se na první pohled rozlišujeme na blondýny a brunety, nebo na I-osačky a Androiďačky. Bohužel všechny ty barvy se za chvíli budou míchat jen v několika globálních fabrikách a všechny chytré telefony zastřeší maximálně dva výrobci a dva Velcí Bráchové. Byznys s kosmetikou i s mobilními sítěmi regulují politici. Velkovýrobci chtějí monopol a prachy (naše), velcí bratři informace (o nás), politici moc (naše volební hlasy  - k tomu potřebují prachy a ty informace ). Vzájemně mezi sebou obchodují a nenápadně bojují. Vítěz bere vše. Politickou, finanční i velkobratrskou moc.

„Jaký boj? Jestli se díky němu snižujou ceny zboží a sociální výhody, tak ať trvá. Každej rok se mi konečně zvyšuje penze. Můžu jezdit za dcerou do Prahy dvakrát tejdně skoro zadarmo. A kdyby zkrátili pracovní dobu na čtyři dny, jak slibují, mohla by i ona častějc přijet, má studentskou slevu. To by zašla udělat kšeft i vám, Petro,“ vyklání se opět paní Podsušáková z helmy. „Jako, že já bych měla ten pracovní tejden pořád pětidenní a za dvoukilákovou lanovku na Kleť pořád platila třikrát víc, než vy za stopadesátikilometrovou cestu busem do Prahy?“ odsekává Petra s nůžkami v ruce. „No tak se nerozčilujte. Vždyť děláte na svým. Účtenku od vás nikdy nechci. Hele a mohla bych dneska zaplatit stravenkama? Pepík je dostává k almužně od toho vydřiducha XY. Určitě je někde udáte.

Zrzka se objednává za měsíc na pátek. Poslední den v pracovním týdnu vypouští školu kvůli demonstrování.

Kytky na závěsu se rozvlní. Z kuchyňky vychází nápadně pohublý pan XY. S úsměvem líbá Petru na tvář. „Děkuji za kafe. Měj hezký den, Lásko.“ Při odchodu se zadívá do novin rozložených v mém klíně. „No tenhle článek mne včera taky pěkně rozčílil. Mzdový odvody nás všechny jednou zničí. Možná, že kdyby si moji zaměstnanci sami museli všechny ty penízky, co za ně odesílám já, odvádět do státního chřtánu, víc by je zajímalo, kde skončí a kdo za tu jejich almužnu může.“  Karma fakt asi funguje.