„V poho. Je to zatěžkávací zkouška bejt furt spolu. Krámy a benzínky maj ještě zavřeno,“ jsem se dozvěděla po delší odmlce z dlouho očekávané odpovědi od synka navrátivšího se z evakuace do domu „americké“ tety, žijící v Sarasotě.
ale hlavně ho v ten moment na hurikánem zmasakrované Floridě trápilo, že se mu nedaří připojit se na on-line představování nových telefonů Apple, které zrovna proniklo i do našeho obýváku. „Tak já trnu strachy, bombarduji ho esemeskami a on řeší Epl šou, aneb komerční tyjátr kolem novejch mobilních udělátek s jabkama na obalu. Čím vás sakriš tak přitahujou?“ ptám se manžela, přikovaného k obrazovce přenášející tu velkolepou prezentaci nové generace chytrých telefonů, počítačů a hodinek z futuristické centrály nejhodnotnější firmy světa.
Odkládám noviny a přesunuji pozornost od tištěných zpráv o každodenním pětadvacetihektarovém úbytku zemědělské půdy v České republice a o čtvrtinovém meziročním propadu regionální úrody jihočeských jablek k televiznímu přenosu.
Nemohu se odtrhnout. Fascinuje mne mobil poznávající tvář svého majitele a zbavený drátové závislosti v dobíjecích chvílích. S otevřenou pusou zírám na novou verzi nejprodávanějších hodinek podílejících se na výzkumu srdečních funkcí nositelů, kterým navíc umožňují volání i bez mobilu. Přes ty jablíčkovské vychytávky se prý může i sedm lidí současně, přičemž každý může sedět u telky na jiném kontinentu, ponořit do virtuálního světa a hrát společnou „trojrozměrnou“ hru. Nejsem „kybermagorem“, ale fascinuje mne ten designově čistý systém motivující k nadřazení jablka poznání nad jablko teritoriálního, náboženského, politického a bůhvíjakého ještě sváru.
Konečně jsem také pochopila, k čemu slouží ty nové aplikace pro rozšířenou realitu. Mají za úkol nám doplnit reálný pohled na okolí počítačem vytvořenými objekty. Chystám se kousnout do kyselého jablka otázkou pro mé kluky, jestli plody „kompjůtrem“ vymodelované jabloně na pohlednici hurikánem a betonem zdevastované krajiny budou taky k jídlu…
