Potkala jsem v čekárně u obvodního lékaře kamaráda, zemědělce. Potřeboval předepsat léky na spaní a doporučení na vyšetření k očnímu specialistovi.
„Jak je možné, že sedlák čistící si hlavu pracovním kontaktem s přírodou v nejčistší formě, má problémy s usínáním a se zrakem?“ ptám se sama sebe a pak i jeho. „Synek přivedl rodinný grunt na buben. Majetkem ručíme za jeho pochybný podnikatelský úvěr. Jsem z toho na nervy,“ svěřil se mi. Chtěla jsem odvést řeč jinam. Dotazem na jeho krávy a koně. Smutný sedlák asi popravdě odpověděl, že svůj dobytek a koníky moc nevídá. Spíš než ve stáji a na polích tráví čas „papírováním“ a mordování s počítačem. „Z toho mám ty oči nadranc,“ vysvětluje druhý zdravotní neduh.
Trend upřednostňování administrativy a ťukání do „kompjútrové“ klávesnice před posláním a řemeslem jsem pocítila následně v ordinaci našeho společného pana doktora. Více než na mojí bolístku koukal do počítače. Přitom se rozčílil, když jsem mu s návrhem diagnózy a způsobem léčby chtěla pomoci na základě mého domácího „gůglování“.
Se sníženým sebevědomím, s kručením v břiše a s plnou peněženkou receptů jsem opouštěla polikliniku a nešťastného kámoše. Jako by mne do zad bodaly špice stále otevřenějších nůžek mezi účely a prostředky. Mezi realitou a jejím zobrazováním. Mezi balastem a podstatou. Mezi cenou a hodnotou. Mezi rizikovou svobodou a konejšivými závislostmi. Zemědělec je závislý na dotacích, lékař na zdravotních pojišťovnách, banky na ekonomickém růstu. Jídlo, zdraví a peníze devalvují. Perverzní dotace, nenasytný moloch povinného zdravotního pojištění - zamaskovaný bezplatným zdravotnictvím - a záchrana krachujících bank – protože žádná ekonomika neroste do nebe - požírají velkou část příjmů aktivních lidí.
Zemědělci by měli být přejmenováni na "kompjútrdělce" nebo na "lejstrodělce". Více než půdě se opravdu v současnosti věnují kontrolám, běhání po úřadech. Dávají svůj čas a práci vedení evidencí, tvorbě výkazů, hlášení, žádostí, získávání potvrzení. Lékařům, vzhledem k jejich Cui bono, říkejme "farmaciotroci" nebo "dělníci pojišťoven". Bankéře bych nově nazvala "penězokazci" či "bublináři". Bankovky už dávno nejsou kryté zlatem. Na jejich tisk se snad spotřebuje více dřeva než na výrobu toaletního papíru. Říká se tomu kvantitativní uvolňování. Prachy jsou laciné, toxické úvěry skoro zdarma pro každého a všichni na případné krachy finančních institucí doplatíme. Národní banka tomu dává falešnou korunu možností domácí měnu oslabovat, když se jí zachce uměle rozpumpovat domácí spotřebu.
Až bublina praskne, peníze se, na rozdíl od potravin a lékařského umu, stanou bezcennými. Ani pan doktor si za ně nic nekoupí. Rád za jídlo ošetří zemědělce amortizovaného péčí o pole a zvířata. Nikoliv frustrovaného úřednickým šimlem – dealerem drogy zvané veřejné podpora. A bude se mu přitom dívat do očí. Zemědělec za zboží a užitečné služby zaplatí masem či bramborem, ostatní zlatem nebo jinou, hodnotnou měnou či protislužbou.
Co však budeme dělat my, nabobtnalí, nadhodnocení úředníci a oni spekulující bankéři, nevyrábějící hmatatelné a věrohodné zboží a neposkytující potřebný servis?
Možná se zemědělcům a lékařům více vyplatí živit a léčit dotčené osoby zadarmo, než se nechat dřít z kůže současným systémem přebujelé byrokracie, přerozdělování a falešného diktátu finančních institucí a povinných pojišťoven.
