Kdosi (kdo asi?) se nám snaží nakukat, že hnízdní parazitismus je bohulibý

Cizozemské obchoďáky jsou z mého pohledu kukačky, kladoucí nenápadně svá (importovaná) vejce do českého hnízdečka. Od převratu tyhle zbytňující žežule nestíháme živit. 

Rostou před očima, kam se podíváš. Česká ptáčátka nemohou protekčním vetřelcům konkurovat. Časem je stejně z hnízda vystrnadí. Abychom se krmení vetřelce nebránili, kdosi (kdo asi?) se nám snaží nakukat, že hnízdní parazitismus je vlastně bohulibá činnost, jinak by bylo hnízdo prázdné.

Před dvěma lety v březnu čeští konzumenti nadávali českým zemědělcům za drahé brambory. „Kdybyste raději sklízeli krumple, než tu hnusnou řepku!“ Pravdou je, že v té době byla tradiční česká okopanina v obchodech dražší než banány. Prodávali jí za cenu vyšší než 20 korun za kilogram.

 Vloni obráceně. Vlivem dočasného přebytku brambor na trhu, obchodní řetězce prý nechávali české producenty „vykrvácet“ odběrem kila brambor za korunu. Spotřebitelská cena byla sice několikanásobně vyšší (pouze v humpoleckém Kauflandu, kde šly na dračku za 1,10 koruny!), ale ta výkupní trumfla normalizační časy minulého století.

Investice do techniky a technologií plus náklady na lidskou práci spojené s pěstováním konzumních brambor jsou vysoké. Vyžadují jistotu stabilnějších příjmů. To se ale blbě vysvětluje nákupčím v tržních řetězcích i spotřebitelům. Každá koruna ušetřená na dovozu brambor z Egypta nebo z Polska se počítá. A taky počasí se modlitbám pěstitelů za mírný nedostatek potměšile usmívá.

A co na kukání o neduživosti českých potravin a o babišovosti českých zemědělců říká ohlušilý český spotřebitel?

Pokračuje v nadávání českým zemědělcům za řepku a zbylým mohykánům sázejícím brambory za přílišnou velikost a erozní ohroženost polí s širokořádkovou plodinou. Slibují, že když se lány rozparcelují na zahrádky, stanou se věrnými odběrateli jejich panensky drahé produkce. Protože velké zemědělství je pro přírodu a člověka fuj (ačkoliv velké obchoďáky ňam?).

I kdybych uvěřila v ochotu přeorientace Čechů z lovců slev na mecenáše malých producentů kvalitních českých potravin, zůstávám skeptická k ekologičnosti a k personálnímu zabezpečení romantické venkovské mozaiky, vytvořené z farmiček, jejich prodejniček, malých stádeček kraviček, luk plných motýlků a kytiček.

K jejímu fungování je totiž potřeba mnohonásobně více farmářských ručiček, traktůrků i spotřebovaných „naftiček“. Protože malý rozměr každé výroby je u většiny druhů zboží finančně i časově náročnější a také pracnější, protože v „malém“ se investice do automatizace nevyplácí.

 Také odklon statisíců autíček z jednorázových cest na parkoviště supermarketů, ve kterých lidi z těch autíček zatím většinou nakupují vše na jednom místě, k mnohonásobně delšímu putování po malých zemědělcích a výrobnách jednotlivých produktů vyjde na víc peněz a výfukových zplodin.

 A ještě jsem zapomněla na podstatnou věc. Pokud chceme, a jsme ochotni formou akceptování nárůstu cen potravin nebo daní, na zelený oltář rozdrobit konkurenceschopné výrobní odvětví, měli bychom totéž požadovat po obchodní sféře.

Nutit dnešní české zemědělce produkovat potraviny stále extenzivněji a v menších podnicích, to je jako nutit Baťu vrátit se ze Singapuru do zlínských manufaktur, ale ostatním světovým obuvníkům nechat giga-fabriky a maxi-prodejny na boty fungovat.

Jsem moderně uštvaná žena. Ze selských dvorů a ve farmářských prodejnách nakupuji bohužel zřídkakdy. Velké nákupy pro rodinu většinou činím v těch výše prokletých obchoďácích. Ale snažím se házet do košíku maximum jídel (těch nebohých českých ptáčat) z blízka. Protože koho chleba budeme jíst, toho píseň budeme zpívat! A mně se kukat nechce.