Industriální cirkus na hřbitově Švamberku příkladem klimatické degenerace

Od té doby, co usiluji o zvrácení demolice dvora Švamberk, nesouhlasím s příslovím, že je lepší drzé čelo, než panský dvůr. 

 Naopak si myslím, že projekt na impertinentní přeměnu historického objektu na industriální zónu je horší, než případná rekonstrukce a památková ochrana poplužního statku v jedné z nejúrodnějších lokalit Jihočeského kraje.

Bohužel země v roli živitelky dnes není pro ziskuchtivé drzouny příliš sexy. Ostatní si její nenahraditelnost snad ani neuvědomují. Může za to i dostupnost levného jídla 24 hodin denně 365 dní v roce. V módě je naopak osočovat hospodáře na půdě z páchání všech zločinů na přírodě. Nedávno mi volala jakási žadatelka o spolupráci v oblasti klimaticky inovativního agrárnictví. Byla sice milá, jistě placená z nějakého zeleného projektu, ale vlastně nedokázala vysvětlit, co po mne chce, a tak nějak všeobecně naznačovala, že je nejvyšší čas, aby zemědělci přestali otravovat vzduch a vyčerpávat půdu.

Na číselnou argumentaci kolikanásobně u nás klesl objem zemědělské výroby, množství užívaných průmyslových hnojiv i prostředků na ochranu rostlin za posledních třicet let, a na dotaz, jestli jí jde o uřezávání hlav dalším kravám kvůli krkání metanu, odpověděla položením telefonu. Ani jsem jí nestačila doříci, že čeští zemědělci ztrácejí devastační sílu i z několika dalších příčin: Jednak dovoz potravin do naší země je už o čtyřicet miliard korun větší než jeho vývoz a jednak z důvodu každodenního úbytku dvaceti hektarů zemědělské půdy, respektive její proměny na stavební pozemky.

 Učebnicový příklad upřednostňování ceny půdy před skutečnou hodnotou je snaha v tichosti vymanit z půdního fondu zhruba dvě desítky hektarů, většinou nadprůměrně produkční a vysoce chráněné půdy již zmíněného panského dvora Švamberk u Ševětína na Českobudějovicku a na místě původního statku postavit výrobní a skladový areál. Údajně s ambicí zaměstnávat až dva tisíce lidí a přilákat do lokality tisícovku nákladních aut denně. Dveře industriálnímu cirkusu do pšeničných blat v tichosti před pěti lety otevřeli ševětínští zastupitelé změnou územního plánu. Proměnu klidné lokality s agrární a zahradnickou minulostí na průmyslový areál starostka obhajuje přínosem do městské pokladny a že haly časem, až zase stoupne nezaměstnanost, nabídnou práci lidem z okolí. Do té doby zde zřejmě vydělají pouze provozovatelé ubytoven pro Ukrajince, Rumuny a Mongoly.

Českou půdu dostatečně nechráníme před zastavěním ani před výprodejem do eurounijního zahraničí. Zejména v době ekonomického růstu, kdy investoři už nevědí, kam peníze strkat, se tato životadárná hmota stává předmětem spekulací. Každopádně největší zisk přináší její nákup v zemědělské podobě a následně zatraktivnění vynětím z půdního fondu. Aby se pak luxusně zpeněžila. Třeba jako parcela pro parkoviště a překladiště kamionů přivážejících cizokrajnou zemědělskou produkci.  S velkou pravděpodobností drahou a nekvalitní. Protože domácího betonu se nenajíme a vlivem klimatické degenerace přijdeme o agropotravinářskou konkurenceschopnost.