“Hana s hranostajem,“ okomentoval můj gynekolog Da Vinciho obraz umístěný místo portrétu na mém Facebookovém profilu.
“Chjo, pro dnešek spíš Blondýna s Bobrem,” snažila jsem se s falešnou veselostí o vtipnou osobní reakci o pár hodin později, urgentně naservírovaná pod jeho ruce na operačním stole. A vůbec. Ironický skalpel ten den rozpáral nad mou hlavou pytel napěchovaný černohumornými situacemi. K rozveselení všech nezúčastněných.
Koncovka ranní hygieny mi přilepila ruce v boky. Respektive důsledky jednotného designu jedné kosmetické značky a moje nervozita z přípravy na nemocniční pobyt. Jinak se asi nedá záměna deodorantu s lakem na vlasy odůvodnit. Ještě, že jsem si domnělou voňavku nestříkla pod sukni. Za dvě hodiny už se mnou cloumala předoperační nervozita. Po odběru krve a ékágé mi utahaná sestřička strčila před obličej miniskleničku s úkolem rychle si v puse nashromáždit sliny. V domnění, že jde o nějakou předzákrokovou indikaci z další tělní tekutiny, jsem do prázdného panáka vydatně plivla. Až na poslední chvíli jsem spatřila malou pilulku na dně. Nebyla určená k zaflusání in vitro (ve skle), nýbrž k polknutí na sucho. Překvapená zdravotnice nevěděla, jestli se má smát, nebo plakat nad roztržitou pacientkou a poplivaným Diazepamem. V pooperační dozorovně pozhasínali zářivky. Kvůli bolehlavu jedné ze strážných andělek. Doporučila jsem jí chvíli nekoukat do “pičítače”. Zkomolenina dobře míněné rady opět rozchechtala ženské oddělení. Kolíček na prostředníčku, přícucky na hrudi a tlakměřící manžeta na předloktí. Po probuzení z narkózy hlídaly mé životní funkce. Monitor každou chvilku spouštěl alarm. Vždy v reakci na úpadek srdečního rytmu pod čtyřicet pumpnutí za minutu. “Jste sportovec?” Ptala se mne sestřička, očekávající kladnou odpověd’ pro vyloučení patologických příčin lenivého srdečního svalu. “Né, já ho nemám umělé!“ zmateně blekotám a zbrkle si v osahávám srdeční krajinu s podezřením na nechtěnou transplantaci. Paranoickou reakci zřejmě vyvolala čerstvě zamlžená vzpomínka na přístrojový poplach kvůli gelovému nehtu bránícímu sledování tepu z prostředníčku dospávající slečny ve vedlejším pokoji.
“Klídek, pani, tady čerpadla nevyměňují. Jen opravují podvozky,” uklidňuje mne, a se smíchem vítá v realitě, okupantka sousedního lůžka. “Zlaté prciny,” chechtáme se společně.
