Guma z pampelišky a provaz z konopí, navzdory Číně, zachrání planetu i zemědělce

Přestože nás jistě upřímně rmoutí globální oteplování, za chvíli pro Čechy bude levnější odletět na zimu do hřejivých krajin než platit energie na přežití v klimatických podmínkách naší země.  

Teplo vznikající zařezáváním zelené pily dobrých úmyslů do větve, na které důvěřivě sedíme, hřeje jen chvíli. Stejně jako dobrý pocit ze sebeobětování se za emisní spoušť, údajně způsobenou člověčí existencí na světě a především zlotřilou Čínou. Nikdo nesmí pochybovat o tom, že za většinové zlo, za narůstající inflaci a prý i za Covid, můžou Číňané. A také Rusové jsou podezřelí.
Snad i kvůli tomu, že utahují kohouty zemního plynu, váznou dodávky kapaliny AdBlue. Novodobé živé vody pro „odjedování“ výfukových plynů. Takže kvůli Rusům a hlavně těm Číňanům mi brzy nezbyde, než chodit pěšky. Pokud mi v autě, v počítači nebo v telefonu umřou nedostatkové čipy asijského původu, budu sociálně i ekonomicky vyřízená. Čína kroutí světovou ekonomikou z pozice nejvýznamnějšího vývozce elektronických mikrosoučástek.  Zároveň je největším nepřímým likvidátorem tropických lesů. Protože žádná jiná země nedováží více sóji, palmového oleje, kávy a dalších několika komodit, jejichž produkce je spojená s odlesňováním. O tom, že druhým největším “odlesňovačem“ je Německo, třetím Itálie a čtvrtým Španělsko se z důvodů eurounijní solidarity rozepisovat nebudu. Hlavně, aby už od nich ta proradná Čína už brzy zase začala kupovat vepřové maso. Co na tom, že deforestační vina uvedených západoevropských zemí podezřele koreluje s přebytkem jejich zemědělské produkce nad jejich vlastní spotřebou.
Právě jídlo, jako další zdroj životadárné energie, zejména kvůli ochraně povětří, zdražuje. Protože nejde do nekonečna pouštět krev ze žil zemědělské prvovýrobě neúnosně nízkými výkupními cenami její produkce a nerovnými dotacemi. Obor je momentálně velmi oslabený nedostatkem pracovníků, byrokracií, osočováním z necitlivosti k přírodě a mučeným dalšími a dalšími zelenými požadavky.
Taky traktory a další „agro-mašiny“ nejsou na skladě. Nejenom kvůli čipům. Taky hliníku je nedostatek. Prý za to (zase) může Čína, která omezuje jeho výrobu z důvodu snahy omezit emise CO2. No to jí tak budeme věřit! Určitě jde jen o velmocenské alibi, sloužící ke šponování ceny. Stejně jako v případě uzávěrky čínských přístavů údajně z důvodu protipandemických opatření.
Ale jestli se naši zemědělci neshodnou se zpracovateli, prodejci potravin a spotřebiteli na korektní ceně, můžou třeba hezky pohodlně naskočit na zelenou vlnu elektromorbidity, pardon elektromobility.
Třeba zasetím asijské pampelišky. Tahle odolná a výnosná kytka (aby ne, když je z Asie!) je perspektivním zdrojem ekologického kaučuku pro výrobu pneumatik, na kterou sází jeden ze světových výrobců.
Do nádrží k přírodě šetrných bio-aut pak zemědělci mohou dodávat bioplyn (z kukuřice, kejdy apod) nebo olej a biolíh rostlinného původu. Taky v elektřinu nebo v teplo můžou (namísto v jídlo) proměňovat s půdou spojenou produkci.  Kukuřice poslouží při výrobě bio-plastu snad lépe než dřevo transformované do podoby papírových brček s poločasem rozpadu kratším než časový limit pro vypití dvou deci limonády.
Krize ve stavebních materiálech je příležitostí pro konopný beton, izolace z ovčí vlny, slámové došky na střechách. Rostlinné oleje už odedávna také dobře fungují jako fermeže, přídavky do tiskařských barev nebo mazadla do motorů.
Až vlivem ochrany lýkožrouta a exportu dřeva do té proradné Číny i přátelské Ameriky moc stromů v českých lesích nezbude, můžeme topit rychle rostoucími dřevinami, pěstovanými na orné půdě. Nebo obilím, které mlynáři nechtějí zaplatit, protože od nich dražší mouku neodeberou pekaři, jelikož markety se zdráhají navýšit cenu rohlíků, s výmluvou na kupující, odmítající kupovat pečivo za cenu odpovídající jeho hodnotě.
Nicméně bioženky jistě ocení návrat ke lněné módě a rády si přežvýknou kus hovězí kůže před domácím šitím bot. Vegetariáni upřednostní vyřezávání dřeváků.
Až konečně i zemědělci (z donucení), odklonem k nepotravinářské výrobě, pomůžou lidstvu vyskočit ze začarovaného kruhu fosilní závislosti, moc prostoru pro výrobu potravin (kromě čínských bister) nezbude. Už teď připadají na každého člověka na Zemi méně než dvě desetiny hektaru zemědělské půdy. Z důvodu potřeby zajištění dostatečných výnosů pro zbytnělé lidstvo, jsou z více než z poloviny hnojené umělými hnojivy, kterým teď taky zvoní hrana. Rum z brambor, mléko z máku či kuřivo nebo provaz z konopí nabídnou progresivní zemědělci jako záchranu všem spoluobčanům, které zelenej úděl a pomalá smrt hladem, v souběhu s globálním ochlazováním, nebude bavit.  Snad budou spotřebitelé uvědomělí a k sebedestrukci upřednostní regionální produkty, nikoliv nefungující šmejdy z Číny.