Nekompetentní přesvědčení nebo politický populismus. Nic jiného nemůže stát za novelou Zákona o rostlinolékařské péči.
Její tvůrci, zřejmě bez znalosti souvislostí, nesmyslně vyšperkovanými paragrafy jen mažou veřejnosti „dobroúmyslnný“ med kolem pusy. Zároveň jedovatě bodají jak zemědělce, tak prvoplánově zachraňované včelaře. K tomu zapomínají na sebevražedné účinky použití včelího žihadla.
Ve zkratce konkrétně: od nového roku mají zemědělci povinnost prokazatelně, minimálně 48 hodin před užitím, oznamovat všem včelařům, působícím v dosahu alespoň pět kilometrů od postřikovače, aplikaci určitých prostředků na ochranu rostlin. Na jednoho uživatele zemědělské chemie tak připadá zhruba dvě stě včelařů. Nová legislativní povinnost tudíž vyjde například agropodnikatele na poštovném, jen v jednom jihočeském okrese, zhruba na dvě stě tisíc korun za jediný agrotechnický zásah. Těch se v rámci běžného pěstitelského cyklu, kvůli zajištění důstojné sklizně, rentability podniku a legálně provádí několik. Navíc už v momentě, kdy včelaři obdrží zmíněné oznámení termínu na doporučenou proměnu úlů na domácí vězení, může třeba bouřka skutečné datum a čas výjezdu aplikační techniky do polí změnit. A nedovedu si představit více než jednodenní pozastavení letového provozu včel. Novela zákona přináší nadbytečnou časovou a finanční újmu pěstitelům i včelařům. Z veterinárních statistik totiž vyplývá prokazatelná souvislost úhynu s užitím agrochemie u méně než jedné desetiny procenta včelstev ve srovnání s jejich celkovým počtem v České republice.
Navíc neznám farmáře, který by měl v úmyslu mordovat včely. Vždyť většina hospodářů na půdě spadá též do včelařské „sekty“ nebo ji intenzivně podporuje, protože bez medonosek není úrody.
Nedomyšlenou právní normu kritizují i samotní včelaři. Vyplývá z ní totiž pro ně povinnost hlásit umístění včelstev do veřejné mapy. Tím se lehce jejich bzučící poklady stávají kořistí zlodějů.
„Označovači“ větších než malých konvenčních producentů farmářských komodit za hlavního škůdce lidstva a včel by si měli uvědomit, že právě chov včel medonosných je typickým příkladem přetvářením přírody intenzivní zemědělskou činností pro účely medového a opylovacího průmyslu.
Celá záležitost mi přijde stejně falešná jako zákaz kouření v hospodách a na veřejnosti, přičemž výroba a prodej cigaret jsou povolené. Pokud mají chemikálie, nebo gigantické zemědělské stroje pro koncentrovanou výrobu statut zbraní veřejného ničení, proč dobrodějové kroutící jejich uživatele, neprosadí ve veřejném zájmu zákaz jejich výroby? Proč si málokdo spočítá, že intenzivní výroba sice znamená větší ekologickou zátěž na hektar zemědělské půdy, ovšem při přepočtu na jednotku produkce má mělčí uhlíkovou stopu a je mnohem levnější než opěvovaná extenzivní ekologická produkce. Taky nechci krmit své děti a šidit včely jedem. Preferuji pohled na pestře „malopolní“ venkovskou krajinu před výjevem nedozírných monokulturních lánů a fandím vymírající rukodělné výrobě. Ale nežijeme ve feudalismu. Na „minipolíčkách“ a v „minimaštalích“ je o pracovníky nouze. Uvědoměle odmítáme industriální zemědělství, chemickou ochranu i genetickou modifikaci potravinových zdrojů, ale jiný návod na zajištění potravy pro deset miliard lidí, které mají uzurpovat pozemskou planetu již v roce 50 zatím nikdo nenabízí.
