Ležel na lavičce. Na hrázi rybníku. Bezdomovec. Probudila jsem jej prudkým zabrzděním bicyklu. Při náklonu pro petku s burčákem mi vlezl před mobil.
Chtěla jsem si telefonem vyfotit rudý soumrak. Všimnul si toho. S omluvou se stáhnul zpět do vodorovné polohy. Na dotaz, jestli tu bude trávit noc, kolozubě zamumlal, že se potřebuje dostat k výměníku, ale až najde svého psa, a jestli jsem ho neviděla. Černého Bruna s bílým flekem přes oko a na konci ocasu. Že je to jeho jediná láska a podobné přiopilé kecy. Pohled na zdevastovaného člověka – bylo mu maximálně čtyřicet – mi zkazil radost z kýčovitého západu slunce. Dala jsem mu stovku – prý za ní koupí konzervu Brunovi až se vrátí – a s alibistickým pocitem „udělalajsemcojsemmohlanenítomojevěcmůžesizatosám“ zase šlápla do pedálů.
K další stopce mne přiměly václavky. Mé oblíbené šupinaté houbičky zdobící pařez u cesty. Chuť na jejich sladkokyselou verzi mne přiměla ke sklizni celého trsu šupinatých kloboučků. Smyslový kontakt s jedlým symbolem podzimu mi spravil náladu a estetický dojem po tom smradlavém člověku.
Doma jsem uložila houby do octového láku a šup s jejich fotkou - a se snímkem zrcadlení karmínového nebe v rybniční hladině - na sociální síť. Vykoukl z ní na mne snad stokrát sdílený obrázek černého pejska. Nalezence. Opuštěný chudáček se dočasně nachází v útulku. Pokud se nenajde páníček, už mu nabízí luxusní domov několik potenciálních majitelů. Protože s tím bílým monoklem a špičkou ocásku je prostě k sežrání. Jako ty houbičky a červánky.
Ovšem jen dokud nevíte, že bezprizorní člověk zajímá lidi míň než jeho pes, že zdrojem krvavého západu slunce jsou miliony tun sopečného popela včetně oxidu síry a roztomilé Václavky umí zničit celý smrkový les.
