To je jako by všem dopravním prostředkům v Evropě nařídili zařadit čtyřku. Pomalým kraksnám, drkotajícím po polních cestách v Řecku z toho chcípne motor a bourákům na německých rychlodráhách hrozí přehřátí vysokými otáčkami.
Tak nějak si vysvětluji, proč nemůže ve formálně sjednocené Evropě zatím fungovat společná měna.
Mobilita je vůbec vynikající živnou půdu pro metafory. Člověčí život je totiž cesta. Více, či méně spravedlivá. Jednoho na ní osud vypraví pěšky a naboso po ostrých kamenech. Druhý se narodí v měkkých bačkůrkách na kožené sedačce klimatizované limuzíny upalující po hladkém asfaltu. Někdo rád štráduje po vyšlapaných chodníčcích, jiný se vyžívá v prosekávání stezek mačetou v dosud neprozkoumané džungli. Žijeme v tak pěkné době, že i Ti největší „lůzři“ mají šanci postupně se dopracovat k nějakému vozítku urychlujícímu dosažení vysněných met po zpevněných komunikacích. Ve srovnání se světem, nám naše země pořád nabízí komfortní dopravní infrastrukturu: pro dopravu osob i zboží, pro „bezzávorový“ pohyb informací a emocí i pro necenzurované cestování elektronických holubů snášejících volební lístky za účelem exaktního vyjádření demokratické vůle národa.
Dámské cestování má svá specifika. Holky to prý mají snazší. I bez auta, v pozici stopařek, údajně disponují vyšší šanci na svezení k vysněným obzorům. Prdlajs. Kdo se sám nedopracuje na úroveň řidiče svého osudu, zůstane maximálně pasivním nákladem vláčeným bůhvíkam proti své vůli. I ta nejzlatější kastle s diamantovou metalízou je bez přístupu k volantu jen zlatou klecí a málokomu pomůže transportovat se ke štěstí. No jo, jenomže když to fáro emancipovaně řídíš, nemáš zase moc času kochat se okolní krajinou a věnovat se mláďatům, časem se rozvalujícím po zadních sedačkách Tvé životní káry.
Osobně si nejvíce libuji v pozici respektované navigátorky. Nebaví mne osamělé dosahování cíle, upřednostňuji sdílet s milými spolucestujícími putování společným směrem. Na volebních křižovatkách dávám kvůli rozumu přednost zprava, na citových za mne většinou z levé pozice rozhoduje srdce. Nebojím se zahraničních účastníků, pokud dodržují domácí pravidla provozu. Děsí mne ďábelský magnetismus svodidel bezbřehých dálnic blahobytu, které kvůli zadlužení stavitelů musejí zákonitě slepě skončit nad propastí. Proto si momentálně ordinuji zpomalení a sháním mačetu. Uháníme-li totiž po nesprávné cestě, vzdálíme se pravdě tím více, čím jsme schopnější a rychlejší.
