Chlupaté choboty v cízí díře varováním před potravinovou nesoběstačnosti

Jacípak nájezdníci? Dobrodějové to byli! Tihle cizokrajní kořistníci. Ochotně v naší zemi vykopali partu gigapropastí. Pro mamuty. Díry pojmenovali Globuskráter, Teskopropadliště, Pennydíra nebo tak nějak.

Nevadilo jim nahánět do nich kořist i z hoooodně daleka. Domácím lovcům zdarma pomáhali i s  porcováním a dovlékáním flákoty až před jeskyně. Chtěli za to od nich jediné. Palec pravé ruky. Nikdo tuhle bezcennou cenu za blahobyt nechápal. Vždyť mužům po stručné amputaci ještě dalších devatenáct prstů zbylo. Vlastně všechny končetiny, bez využívání ke štvanicím a k vrhu kopím, už moc nepotřebovali.

Pračeši, uvelebení v blízkosti tras sezónních přesunů mamutích stád na letní pastviny, si s plnými břichy ani nevšimli, že jim cizáčtí masodárci mamutí stezku odklonili směrem ke svým územím. Původní pastviny časem zarostly neprostupným lesem. Ten chlupatí prasloni nesnášeli.

Nu což. Maso jim pořád zajišťovali sousední tlupiči. Už sice jen vnitřnosti nebo tuhé a lojovité kousky, ale přece, a skoro bez práce, jen za prst. Ztráta fyzické kondice pračeských samců a neschopnost nakrmit rodinu vedly ke svolnosti jejich hladových žen k pačesovému odvlékání do slují cizokrajných predátorů, aby jim tam porodila děcka, která budou mluvit řečí otcovského kmene. 

“Jsme přece jeden homo druh. Nemusí každej lovit nebo oplodňovat. Hlavně, že všichni máme oheň a kus žvance k tomu,” obhajovali zmrzačení, ženami opuštění prachlapíci svoji pasivitu a nulové zásoby jídla.  

Pak se to stalo. Přišla doba ledová. Globuskráter, Teskopropadliště i Pennydíru zavál sníh. Stejně tak stopy jejich stavitelů. Ti v duchu prahesla “Bližší bederní rouška mezi vlastníma nohama, než kožich na cizím hřbetě” prioritně pečovali o přežití soukmenovců. Mamuti odklonění z Pračeska znásobili jejich šanci na zdar lovu. Nájezdů vymírajících a hladem šílených Pračechů se nebáli. Kopí se bez palce fakt dost blbě drží v ruce.